Láska v prachu hvězd

Sobota v 22:38 | Anna |  Recenze pro mudly
Nedávno jsem mluvila o akci, na kterou jsem byla pozvána nakladatestvím Yoli. Nebudu se už znovu vyjadřovat k tomu, jak dojatá, šťastná, plná adrenalinu a hrdá jsem byla, protože to vše jsem už podrobně popsala v předchozím článku. Přesto všechno se k údalosti musím(e) vrátit, protože jsem tam dostala dárek v podobě knihy, která má vyjít začátkem příštího měsíce. Kniha je to zajímavá, určitě někoho vezme - nebo už vzala - za srdce i za duši, a proto bych jí dnes chtěla zhodnotit i já, poodhalit vám své názory a dojmy z této lehce neobvyklé love story, která svým názvem láká nejen zamilované dívky.

 

Jak jsem se cpala dortem a široce se usmívala

13. března 2017 v 21:39 | Anna |  Papírový trůn
Jak už bývá tento rok zvykem, chtěla jsem článek zahájit mým obvyklým stěžováním si na všechno ohledně studia a školy, ale tentokrát se na to vykašlu. Protože přestože nic nestíhám - jak jste jistě sami zaznamenali - je tu jedna věc, o které prostě MUSÍM mluvit. Konkrétně se jedná o akci, které jsem byla součástí a myšlenka na ní, mi na rtech pokaždé vykouzlí široký úsměv, nehledě na to, kde a s kým zrovna jsem.
Touto akcí byla soukromá narozeninová oslava nakladatelství YOLI, na kterou jsem byla pozvaná úžasným člověkem a to sice Radkem, který má v YOLI blogery na starost. Už samotná pozvánka mě dokázala dojmout, ale akce... akce byla ještě lepší!


Město z kostí

4. března 2017 v 22:55 | Anna |  Recenze pro mudly
Jsou lidé, kteří se ve svém oboru, profesi tak proslaví, že je zná každý, který se o daný obor alespoň trochu zajímá. V módě mezi takové autory patří například Tommy Hilfiger nebo Coco Chanel. Ve světě knihy máme takové autory, pány spisovatele a paní spisovatelky, také. A Cassandra Clareová se mezi ně rozhodně řadí. No řekněte, kdo z vás neslyšel o její veleúspěšné sérii The Mortal Instruments, která v České republice vyšla pod názvem Nástroje Smrti? Ve svém okolí nikoho takového neznám - ba naopak. Buď si chtějí moji knihomolští přátelé její knihy teprve přečíst, anebo už tak udělali dávno a o sérii už nějaký ten pátek básní.
A já, jako správný knihomol, nemohla zůstat pozadu. Pojďme si tedy Město z kostí shrnout.

 


Dreamologie

27. února 2017 v 22:02 | Anna |  Recenze pro mudly
Víte, taková recenze to není jen tak. Někdo si určitě myslí, že přečíst knihu je všechno; dál už stačí jen sepsat nějaký klady a zápory a je to ani ne za hodinku. To jste ale na omylu! Taková recenze... ta se peče dlouho. Přečíst knihu je sice úplný základ, jakási malta, ale k maltě je zapotřebí i cihel a dalších potřebných věcí.
Dreamologii jsem tedy přelouskala ani ne za den. Byla to čtivá knížka. Jenže, ačkoli plná dojmů, jsem napsat recenzi nemohla. Chyběly mi fotky, které bych do článku mohla použít. A bohužel - nebo snad bohudík? - jsem je nafotila až včera. A včera nefungoval blog.cz, protože probírala jakási aktualizace celé domény.
Proto tedy píšu až teď. O to víc ale doufám, že ve článku uvidíte tu snahu o to, napsat co nejlepší recenzi.


Hlavně neusnout

12. února 2017 v 15:24 | Anna |  Listy z deníku mého života
Ta bolest je nesnesitelná. Srdce, které jindy určuje rytmus mého života, mě nyní chce zabít; rozráží hrudní koš, láme mi kosti. Jen aby se mohlo dostat na vzduch, z mého těla - nechat mě i můj život na pospas samotě.
Nemůžu dýchat. Kůži mám v jednom ohni - kdo by si kdy pomyslel, že bude možné mít husinu i na lících a na prsou?
V pozadí celé této hrůzné scény vnímám hlasy mých přátel, které mě nutí bojovat. Jeden z kamarádů mě drží pevně v pase a snaží se mě ještě více zahřát, přestože na sobě mám několik mikin a dek. Druhý kamarád mě pevně drží za ochablou ruku, která jeho tělesné teplo není schopná vnímat. Jedna z kamarádek pláče při pohledu na mě a druhá mě drží za druhou ruku a šeptá, že si zajdeme na pizzu až mi bude lépe. Že se nesmím vzdát, že jsou tu všichni se mnou. Že v tom nikdy nebudu sama.

Oči se mi klíží a já se ze všech sil držím života - a to do doby, než mě úplně opustí.

Dva proti Říši

3. února 2017 v 21:55 | Anna |  Recenze pro mudly
Stále cítím jak zuřivě a neklidně mi tluče srdce. Jak se mé prsty samou nervozitou a vzrušením a napětím třesou. Mé oči před pár minutami vyplavily celý oceán slaných slz. Smáčely mi tváře, kalhoty, ale hlavně mou duši a mysl, která po přečtení této knihy už nikdy nebude stejná. Nikdy, přísahám, že nikdy předtím jsem se necítila tak zlomená, zesměšněná a ztracená. Zároveň však při psaní těchto řádků cítím neuvěřitelnou hrdost za to, že tito lidé byli ze stejné země, stejného kraje, mluvili stejným jazykem. Bili se za stejnou zemi, stejný národ. A já jim mohu vzdát hold jedině tím, že o nich napíšu jeden malý krátký a ve společnosti brzy ztracený článek.


Před pádem

28. ledna 2017 v 17:22 | Anna |  Recenze pro mudly
Každý knižní recenzent má před psaním další recenze nějakou stereotypní rutinu - alespoň všichni ti, které znám já. Někdo si uvaří čaj, nebo si pustí náhodně přehraný playlist písniček na youtube. Pak jsou tu lidé, kteří to moc neřeší, jen nafotí na rychlo pár fotek knížky a sepíšou své dojmy.
Já osobně těch věcí mám před psaním recenze víc. Z knihovničky si recenzovanou knihu vyndám na stůl vedle sebe, na internetu si otevřu další okno s poslední recenzí na svém blogu, abych věděla o čem mluvit a v jakém pořadí. Samozřejmě, že si nezapomenu pustit i nějaké písně z youtube, nebo spotify. A také pokaždé dumám nad tím, zda článek pojmenovat jménem knihy, nebo to nějak chytře zaobalit, aby z toho nebylo jasné, jestli se jedná o recenzi, nebo článek popisující můj život.


Dnešní recenze je na knihu, kterou napsal tentýž autor, který dělal scénáristu Sběratelům kostí. Jedná se o světový bestseller, který ohromil celý svět a umístil se na příčkách časopisu The New York Times. A já vám nyní přiblížím své dojmy z knihy.

Jak jsem propadla muzikálu

25. ledna 2017 v 21:57 | Anna |  Listy z deníku mého života
Někdy se mi do hlavy vryje nějaká chytlavá melodie a já si potom při jakékoliv možné činnosti broukám - samozřejmě falešně, protože Bohem jsem nebyla obdarována hudebním sluchem - jednu a tu samou písničku. Dokola a dokola, stále znovu a znovu. Po určité době to začne být už otravné, ale to by nebyl můj mozek, aby nepřišel s nějakým chytrým řešením, výhodným pro obě strany (tedy pro něj a mou psychiku). Pan M. (M jako Mozek) totiž přesedlá na písničku ze stejného alba a celý tento koloběh od Miluji tuhle píseň až do Zbavte mě jí prosím někdo se jede odznovu. Nemusím vám snad ani říkat, jak je to vyčerpávající.
Každopádně proč o tom píšu. Inu. Měla jsem dnes neuvěřitelnou chuť napsat článek, něco z mého života, ale zároveň něco neobvyklého. No a jelikož mi hlavou zní už od... od pátku, ano, myslím, že to byl pátek, jeden a ten samí soundtrack k jednomu filmu, napadlo mě toto. Ten film je naprosto geniální a jsem ráda, že si to myslí i lidé od Oscarů a Zlatých glóbů.

Skvrny na duši

19. ledna 2017 v 19:46 | Anna |  Listy z deníku mého života
Každý člověk už od útlého narození vlastní nějakou nálepku. Některé jsou jasně žřetelné už od pohledu. Dítě, batole, mladý, starý, žena, muž. Jiné jsou vám hned po obdržení jasné a vy jste si jich vědomi. Matka, pracovník, spisovatel. A potom jsou tu nálepky, které získáte až časem, neuvědomíte si je ihned a ani se s nimi nenarodíte.
Tajemná, milovaná, samotářská.
Šikanovaná.

Knižní Výzva 2017

9. ledna 2017 v 20:36 | Anna |  Knižní výzvy
Jestli existuje nějaký typ článků, který na blogu vedu, ale extrémně mě nebaví ho na začátku roku psát, jsou to právě knižní výzvy. Respektive; já tento projekt opravdu miluju a přes rok bych se bez něho neobešla, ale je to tak strašně... neosobní druh psaní článků.
Nicméně tenhle rok toho mám požehnaně. Alespoň první pololetí. Teď do dubna čtu knihy opravdu okrajově (jak je to jen na knihomola možné) a pak se do toho zase ponořím po uši. Ze začátku si proto dávám, stejně jako minulý rok, třicet knih - tento počet budu samozřejmě zase navyšovat, protože bych ráda překonala počet přečtených knih za minulý rok.
Výzvy pořádá každoročně Ells, takže pro více podobností zamiřte na její blog, anebo SEM.

Další články


Kam dál