Skvrny na duši

Včera v 19:46 | Anna |  Listy z deníku mého života
Každý člověk už od útlého narození vlastní nějakou nálepku. Některé jsou jasně žřetelné už od pohledu. Dítě, batole, mladý, starý, žena, muž. Jiné jsou vám hned po obdržení jasné a vy jste si jich vědomi. Matka, pracovník, spisovatel. A potom jsou tu nálepky, které získáte až časem, neuvědomíte si je ihned a ani se s nimi nenarodíte.
Tajemná, milovaná, samotářská.
Šikanovaná.
 

Knižní Výzva 2017

9. ledna 2017 v 20:36 | Anna |  Knižní výzvy
Jestli existuje nějaký typ článků, který na blogu vedu, ale extrémně mě nebaví ho na začátku roku psát, jsou to právě knižní výzvy. Respektive; já tento projekt opravdu miluju a přes rok bych se bez něho neobešla, ale je to tak strašně... neosobní druh psaní článků.
Nicméně tenhle rok toho mám požehnaně. Alespoň první pololetí. Teď do dubna čtu knihy opravdu okrajově (jak je to jen na knihomola možné) a pak se do toho zase ponořím po uši. Ze začátku si proto dávám, stejně jako minulý rok, třicet knih - tento počet budu samozřejmě zase navyšovat, protože bych ráda překonala počet přečtených knih za minulý rok.
Výzvy pořádá každoročně Ells, takže pro více podobností zamiřte na její blog, anebo SEM.

Knižní výzva 2016 | ukončení

3. ledna 2017 v 20:14 | Anna |  Knižní výzvy
Tak dnešek byl opravdu povedený. Krom toho, že jsem naspala maximálně tak tři hodiny, jsem vypadala jako chodící mrtvola. Náladu mi spravila až nově příchozí nabídka spolupráce a že se mi konečně spravil blog. Abyste mne pochopili; od října mi nefungovalo počítadlo (tedy to, co se mi zobrazuje při přihlášení) návštěvníků a já s tím otravovala kde koho. Dnes, když jsem sem zabrousila, že konečně ukončím knižní výzvu za minulý rok (ano, jsem mírně ve skluzu), štěstím jsem div nevyskočila, když jsem spatřila místo obvyklé "...0 lidí" o x desítek více "...lidí"!
Co se týče připravované spolupráce; přišla mi z tiskáren PIXERS v době, kdy jsem se zrovna ve škole ládovala svačinou. Nebyla jsem s to, zda ji přijmout, protože jsem se nikdy o tisk, ani o plakáty, obrazy a vše tomu podobné, nijak zvlášť nezajímala, ale řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Pokud se vám bude nadcházející recenze na něco jiného, než na knihy líbit (a mě to bude bavit), nemuselo by to být špatné.

Teď ale k tématu. Ano, ukončuji Knižní výzvu za rok 2016 až dnes, protože jsem měla prosinec zkrátka příliš nabitý a ke konci už nezbyl čas. Zítra, nebo pozítří vydám další článek do této rubriky, protože jsem se rozhodla, že se i letos zapojím do této výzvy, která - krom toho, že mě neskutečně baví - mě informuje o tom, jaké dělám posuny.
 


Nejlepší knihy za rok 2016

31. prosince 2016 v 21:40 | Anna |  Papírový trůn
Jednou jsem potkala holku, která měla neuvěřitelně moc otázek. Všechno jí zajímalo, všechno jí udivovalo. Věděla, že píšu blog. Jedna z jejích otázek na toto téma byla, co mi přijde na psaní článků nejtěžší. Řekla jsem, že vymýšlení názvů. To mi opravdu nejde. Buď jsou mé názvy takové... nijaké, ničím nezajímavé a obyčejné. Jindy jsou naopak až moc lyrické a vůbec z nich nejde poznat o čem vlastně celý článek bude. Myslím, že to ale není jen mé dilema, ale že tím prochází spousta blogerů, spisovatelů, básníků... možná i malířů. Chci se vám proto omluvit za takový kostrbatý název, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo.
Jak už tedy název vypovídá, dnes se zaměřím na nejlepší knížky za tento rok. Knih bude celkem šest a myslím, že vás můj výběr překvapí, možná až zaskočí. Všechny jsou totiž z fantasy žánru, jen dvě mají prvky romantiky. Každopádně si myslím, že všechny jsou až neuvěřitelně dobré.


Jak jsem pro vaše činy ztratila slova

22. prosince 2016 v 20:46 | Anna |  Listy z deníku mého života
Chtěla jsem původně psát úplně o něčem jiném a úplně někam jinam, ale Vánoce jsou za dveřmi - ostatně, už zbývají pouhé dva dny. Těšíte se? Máte tento svátek rádi? Já osobně Vánoce miluji - pamatuji si snad jen jedny jediné Vánoce, kdy jsem se vůbec netěšila. Jako každoročně jsem se modlila za bílé Vánoce a jako obvykle to ani tentokrát nevyšlo. Proto, ačkoli se opravdu moc těším, nemám vánoční náladu - respektive, ještě si neuvědomuji, že jsou Vánoce.
Dnes ale o Vánocích psát nebudu.
Tak, jak na štítkách časopisů vídáme očíslení 2016, tak budeme vídat 2017. A i příští rok bude na poslední stránce v každé knížce napsán rok vydání. Tyhle věci se nijak nemění, naopak se budou opakovat i dalších x let. To, co se už nikdy nezopakuje, co nebude žádný rok stejné... to jsou vzpomínky.


After: Pouto

19. prosince 2016 v 23:01 | Anna |  Recenze pro mudly

Cítím se až trapně, že píšu zase po takové době. Abych pravdu řekla, mám nápady na takové perly článků, že bych to na prstech nespočítala, ale zkrátka není čas - a poslední dobou ani ta chuť ne. Občas něco hodím na instagram, ale jinak se jen tak flákám. A proto jsem se rozhodla tomu udělat přítrž a začít zase normálně fungovat. Včera jsem vás na instagramu informovala o tom, že dnes vyjde recenze na jednu knížku z mých milejších sérií. Jaká tedy byla poslední kniha série After?

„Něco ti povím...“

11. prosince 2016 v 23:34 | Anna |  Jen tak do větru
Hlasy.
Můžete se pokoušet je neslyšet. Vnímat jen sami sebe. Vytěsnit je z hlavy, soustředit se na všechno okolo, jen ne na ně.
Většinou to ale nepomáhá. Jsou příliš hlasité, křičí uvnitř vás, chtějí se dostat na svobodu a rozervat vám hrdlo. Bolí to. Tak strašně to bolí. Křičíte na lidi v metru, ať vám pomohou. Ruce se vám klepou, vlasy máte slepené od slz a prosíte ty cizí lidi, kteří vás ani neslyší. Nebo vás možná slyší, ale nereagují. Znají ty démonické hlasy, také se s nimi setkali. Někteří z nich je překonali, jiní... jiní nepřežili.
Ty hlasy neustávají. Berete do ruky roubík a cpete jim jej do úst. Mlčte, mlčte, mlčte.
A pak je tu ještě vaše zdravé, ale titerné vědomí, které pláče nad tím, co se s vámi stalo. Ach ano. Vždyť to, čeho se tak bojíte, co vás děsí, TY HLASY... ty hlasy jsou jen uvnitř vás a slyšíte je jen vy. Ve chvíli, kdy je jednou uslyšíte, už nikdy nezmizí. Zůstanou s vámi napořád, ale časem... časem se je naučíte nevnímat a žít s nimi.

Duch mých minulých Vánoc

27. listopadu 2016 v 17:25 | Anna |  Listy z deníku mého života
Je to sice až dnešek, kterým začíná advent, ale já jsem už na Vánoce naladěná začátkem listopadu. Miluji tento svátek, miluji ty chvilky s lidmi, které miluji. Minulý rok jsem vánoční články nepsala, avšak letos bych to chtěla napravit. Nechť se vám tedy líbí tento článek, který je jakýmsi pokusem do vánoční "edice".

Světlo, prach a úsilí

21. listopadu 2016 v 22:59 | Anna |  Listy z deníku mého života
Objevuje se světlo, jantarový paprsek bloudící v prachu.
Rozvířený prach se rozhněvaně zvedne z lavic, polic, parapetů, židlí a topení v momentě, kdy vcházíme úzkým vchodem do učebny. Mžourám, rozhlížím se, mnu si oči. Svým počínáním mohu připomínat mladého ptáčka, který se právě dostal ze svého skořápkového vězení a poprvé se rozhlédl po hnízdě, které mu jeho ptačí rodiče postavili.

Knihy mě děsily

12. listopadu 2016 v 21:43 | Anna |  Papírový trůn
Dnešek byl vážně povedený. Už od rána jsem věděla, že chci napsat článek na téma knihy do nové rubriky, kterou jsem vymýšlela měsíce. Jenže ono je docela umění rozhodnout se, které knížky vybrat do prvního článku nové rubriky. A pak fotky! Opravdu mě baví fotit knihy, ale mám omezené možnosti. Starý foťák od Canonu bez zrcadlovky zvládne jen polovinu toho, kolik bych od něj chtěla a z dnešního zataženého nebe jsem sluneční paprsky také nevykouzlila.
Každopádně vám představuju Papírový trůn, rubriku, ve které se dozvíte opět něco o mně. V hlavní roli se ale opět představují knihy.

Další články


Kam dál