Ridge hudbu vnímá jen uvnitř sebe | Možná jednou

Úterý v 22:50 | Anna |  Recenze pro mudly
Žánr Young Adult (tzv. literatura pro mladé dospělé) jsem četla nejspíš odjakživa. Je tomu ale teprve pár let, co knihy z tohoto odvětví opravdu nazývám jejich pravým jmébnem. Dřív to pro mě bylo prostě čtení na způsob "pro nás teenagery". Pro mé rodiče ještě před rokem, než jsem se začala profilovat skrz blog a navazovat spolupráce, to byla "literatura pro děti".
Dalo by se tedy soudit, že YA není jenom mladým termínem mezi knihami, ale že je to obecně mladý žánr. Ovšem i v takto mladém žánru lze najít úchvatnou literaturu. Literaturu, která se může srovnávat i s mezinárodními bestsellery.

Možná jednou je právě takovouto knihou. Jsou v ní jak humorné části, tak i dramatické prvky, které když čtete, máte na krajíčku. Především je to ale další kniha o hudbě - a tentokrát je jí i celá knížka doprovázená.

 

Lidé přežívají, hudba žije | Hukot času

Neděle v 21:40 | Anna |  Recenze pro mudly
Ti z vás, kterí sem chodí a čtou mé recenze pravidelně, tak jistě ví, že jsem vášnivý čtenář historických románů. A nejen čtenář; dějepis mě baví i jako školní předmět. Jistě, jsou období, která mi jsou milejší a ta, u kterých zívám nudou. Navíc je mi toto téma velmi blízké i kvůli mé rodině - má mamka studuje na filozofické fakultě historii již druhým rokem.
Bohužel jsou v mém okolí stále lidé, kteří dějepis spíše se zoufalstvím proklínají, než aby se o něm učili a četli s takovým zápalem jako já. A právě pro ty z vás je tu kniha Hukot času od známého spisovatele Juliana Barnese.


Euforie alkoholika

19. června 2017 v 22:38 | Anna |  Listy z deníku mého života
Jednou jsem kdesi četla, že koupi a užívání žvýkaček nevidí rádi zubaři. Nepamatuju si, kdy a kde přesně jsem to viděla a četla, ale vím, že jsem pak na nějakou dobu žvýkačky skutečně vyřadila z obsahu svého batohu/kabelky. Nějaký odborník totiž v článku tvrdil, že mnoho lidí, kteří jsou na žvýkání závislí, pak trápí bolesti čelistních kloubů - na které já vyloženě trpím při velkém psychickém stresu.
Dnes, když jsem čekala u nás ve vsi na autobus do centra, jsem si zaskočila do samoobsluhy u zastávky a koupila si mátový Orbitky. Mé oblíbené. Už když jsem svůj skromný nákup platila, jsem si vložila dva obdélníčky do úst - a za den vyžvýkala téměř celé balení. Byly to mé první žvýkačky po dlouhé době a já se cítila - cítím, protože v momentě, kdy tohle píšu, žvýkám - tak euforisticky šťastně. Jako když alkoholikovi na odvykačce nabídnete vodku nebo gin. Je to zkrátka slast a potěšení, které nemůžete odmítnost, přestože víte, že to bude mít své pozdější následky.

Ale o užívání žvýkaček, bolestech čelistních kloubů, nebo alkoholicích tento článek nebude. Bude to o mně. Bude to o nových lidech, se kterými jsem se seznámila, o škole, kam v září mířím (nefalšované a neironické jupí!) a o práci, kterou jsem si na léto našla. A samozřejmě o knihách.
 


Tíha vesmíru

30. května 2017 v 13:01 | Anna |  Recenze pro mudly
Nedávno mě oslovili lidé z časopisu, který vydává má škola, že by se mnou rádi udělali rozhovor do květnového čísla. Ze začátku mi to nepřišlo jako nejlepší nápad. Lidé se totiž na to, že píšu, dívají všelijak. Nechtěla jsem ještě přikládat uhlíky do ohně tím, že by otiskli rozhovor s mou osobou.
Nakonec jsem si ale řekla: "No a co?" a na rozhovor kývla. Jedna z otázek, na kterou jsem odpovídala, zněla, jaký je můj vůbec nejoblíbenější žánr knih. Bez jakéhokoliv zaváhání jsem odpověděla fantasy.
Nedávno jsem se ale nad celou touhle otázkou pořádně zamyslela. Na světě je přece tolik žánrů! Jak může mít člověk knihomol nejradši jen jeden jediný? Miluju i YA, thrillery, horory, historické romány... i nezařaditelné knížky. Knížky, které se smějí jako YA, ale ve skutečnosti jsou mnohem, mnohem víc. Jejich příběh v sobě má něco navíc, nad čím musíte ještě několik dnů po dočtení přemýšlet tak urputně, že se místy obáváte, že si poškodíte nějaké části mozku.
Jednou z takových knížek je Tíha vesmíru od americké spisovatelky Jennifer Nivenové, kterou můžete znát jako autorku bestselleru Všechny malé zázraky.


Puzzle mých dnů

23. května 2017 v 18:00 | Anna |  Listy z deníku mého života
Psaní blogu a knih není ani tak o talentu, jako spíš o pevných nervech a velké a na všechny strany překypující trpělivosti. Jako někdo, kdo píše už pěknou řádku let - nejen na tomto místě - na mě vskutku můžete dát. Nebylo dne, kdybych si sedla za počítač, rozklikla "napsat nový článek" a bez problému do klávesnice ťukala jednu větu za druhou. Takhle to nefunguje.
Většinou to probíhá tak, že když už se tedy uráčím zvednout od rozečtené knihy (aktuálně čtu po pěti letech opět sérii Drahokamy, ale k tomu se ještě dostanu), že bych tedy mohla také něco napsat, mám v hlavě prázdno. Doslova. Připadám si jako bych byla ztrouchnivělý pařez, okolo kterého poletují mušky a různé druhy motýlků, ale uvnitř něho není nic; ani ti mravenci ne! Takže to probíhá tak, že si otevřu nový článek, zjistím, že mám hlad a jdu si do poschodí pro nějakou sváču. Výborný nápad. Strávím u ledničky totiž někdy i hodinu a pak, když se vrátím do svého pokoje, zjistím, že už si nepamatuju ani to, o čem jsem to chtěla vlastně psát.
Takže zatímco se tady cpu oplatkami (svými oblíbenými, s oříškami a čokoládou), upíjím studené mléko a to všechno zajídám ještě rohlíkem, nepřestávám samu sebe obdivovat; psaní blogu je totiž, jak už je známo, o pevných nervech a silné vůli.

Svět knihy 2017 aneb Jak mé srdce skotačilo

13. května 2017 v 23:17 | Anna |  Papírový trůn
Ono, když se řeknou knihy, lidem se vybaví spousta věcí. Učebnice, jména známých autorů. Bradavická škola čar a kouzel. Pruda, anebo povinná četba. Domnívám se však, že prvotně se prostě vybaví hromada tlustých, tenkých, různorodých knížek na jednom místě. Alespoň já to tak mám.
Dnes se mi poštěstilo a já jsem navštívila jedno z takových míst. Konkrétně knižní festival Svět Knihy, který se letos konal již po třiadvacáté. Stále jsem jaksi ochromená ze vší té krásy, milých (a knihami sečtělými!) lidmi a uvnitř mně jsou stále poslední zbytky dnešního adrenalinu a euforie.
Nicméně bych vám ráda dnešní úchvatný, kouzelný, knižní a v každém případě pohádkový den přiblížila v tomto článku.

Fotka č. 1 = já u plakátu posledního dílu Selekce, Koruny
Fotka č. 2 = já poté, co jsem si úspěšně a bez použití násilí koupila ACOTAR

Základní podoba lásky

2. května 2017 v 21:17 | Anna |  Listy z deníku mého života
Nápad na tento článek ve mně svitl už koncem minulého týdne. Vím, že na blogu jsem brána spíše jako věčný negativista; pesimista, na kterého přes tmavé mraky nedopadá téměř žádný paprsek slunečního světla. Slýchám to jak od té hrstky čtenářů ve svém okolí, tak i sama od sebe.
Už dlouho jsem chtěla napsat článek, ve kterém se budu moct rozepsat o problémech, které tíží nejen mou duši, ale i jiné mladé lidi po celém světě - a nejen ty mladé. Motivovat vás jakýmsi způsobem k tomu, abyste se přes tyto problémy dostali a soustředili se na ty hezké a důležité věci ve vašem životě. Chci motivovat ale nejen vás; chci motivovat i sama sebe.


Začínám zase žít

21. dubna 2017 v 19:34 | Anna |  Listy z deníku mého života
Dnešek začal tak, jako každý jiný den; ráno jsem vstala už předem mrzutá, že se musím dostavit do toho ústavu, kterému vkusně říkáme škola. Vypadala jsem hrozně - jak na pohled, tak vnitřně - a tak jsem si ještě v polospánku napatlala na obličej makeup, který běžně nepoužívám, aby zamaskoval ty červené fleky na mém obličeji. Ačkoli fleky se ztratily, zamaskovat obří kruhy pod očima nedokázal - i samotný korektor s nimi měl problém. Dnešek tedy začal tak, jak se dalo očekávat.

Směju se. Usmívám se od ucha k uchu, když píšu tahle slova a nervózně pokukuju po hodinkách ve spodním rohu plochy počítače, abych přišla za kamarádkou včas. Protože přestože dnešek začal stejně hrozně, jako kterýhokoli jiný den v tomto roce, možná i hůř, mám dnes poprvé za tento rok pocit, že jsem do svých plic pustila znovu vzduch. Cítím, jak mými žilami protéká horká rudá krev - cítím se opět živá.


Jen čtyřiadvacet

16. dubna 2017 v 15:39 | Anna |  Listy z deníku mého života
Je to už dlouho, co jsem ťukala do klávesnice něco, co nemělo nic společného s matematikou. Je to už dlouho, co jsem naposledy držela propisovací tužku a čmárala do sešitu něco jiného než děleno, krát a rovná se. A je to už zatraceně dlouho, co jsem sem naposledy psala.
Nicméně můj život je teď jeden velký chaos; hurikán, který nemohu zkrotit, přestože se stále urputně snažím. Ráno se probouzím s myšlenkami na první příklad z cermatu a přemýšlím, zda je to zatracený číslo, co jsem tam napsala, vlastně dobře, nebo ne. Ráno vstávám ještě víc unavená, než jsem šla předchozí večer spát. Na nohy mě nepostaví ani úsměvy plné povzbuzení, kterými mě obdarovává moje chodící podpora: mamka s taťkou. A kávu jsem už ze svého jídelníčku začla postupně vypouštět - a přestože ji i nadále miluju a zkrátka už ke mně neodmyslitelně patří, nechybí mi.

Aneb článek o tom, jak jsem ve středu psala přijímačky, jak proplouvám životem a jak jsem se zamilovala do španělských slov.

Velká cesta k sobě samému

2. dubna 2017 v 12:47 | Anna |  Recenze pro mudly
Ozývám se opět po týdnu (a jednom dni) a opět s recenzí na knížku. Je k neuvěření, že za deset (!!!) dní mám zkoušky na střední školu - do té doby se za mě modlete. Slibuji, že po přijímačkách se vám - a blogu - budu věnovat mnohem více.

Knížka Velká cesta k sobě samému je velmi odlišná od těch, které jsem zatím zrecenzovala. Nejedná se totiž o beletrii, ale o populárně naučnou knihu. Známá spisovatelka Cheryl Strayedová, kterou můžete znát například jako autorku úspěšného bestselleru Divočina, píše novinové sloupky pod pseudonymem Sugar. V těchto novinových sloupkách radí svým čtenářům a pisatelům, kteří se jí svěřují se svými problémy. Sugar/Cheryl vychází ze svých osobních zkušeností a přestože je ke čtenářům ohleduplná a milá, pojmenovává věci pravými jmény.


Další články


Kam dál