Hlavně neusnout

12. února 2017 v 15:24 | Anna |  Listy z deníku mého života
Ta bolest je nesnesitelná. Srdce, které jindy určuje rytmus mého života, mě nyní chce zabít; rozráží hrudní koš, láme mi kosti. Jen aby se mohlo dostat na vzduch, z mého těla - nechat mě i můj život na pospas samotě.
Nemůžu dýchat. Kůži mám v jednom ohni - kdo by si kdy pomyslel, že bude možné mít husinu i na lících a na prsou?
V pozadí celé této hrůzné scény vnímám hlasy mých přátel, které mě nutí bojovat. Jeden z kamarádů mě drží pevně v pase a snaží se mě ještě více zahřát, přestože na sobě mám několik mikin a dek. Druhý kamarád mě pevně drží za ochablou ruku, která jeho tělesné teplo není schopná vnímat. Jedna z kamarádek pláče při pohledu na mě a druhá mě drží za druhou ruku a šeptá, že si zajdeme na pizzu až mi bude lépe. Že se nesmím vzdát, že jsou tu všichni se mnou. Že v tom nikdy nebudu sama.

Oči se mi klíží a já se ze všech sil držím života - a to do doby, než mě úplně opustí.
 

Dva proti Říši

3. února 2017 v 21:55 | Anna |  Recenze pro mudly
Stále cítím jak zuřivě a neklidně mi tluče srdce. Jak se mé prsty samou nervozitou a vzrušením a napětím třesou. Mé oči před pár minutami vyplavily celý oceán slaných slz. Smáčely mi tváře, kalhoty, ale hlavně mou duši a mysl, která po přečtení této knihy už nikdy nebude stejná. Nikdy, přísahám, že nikdy předtím jsem se necítila tak zlomená, zesměšněná a ztracená. Zároveň však při psaní těchto řádků cítím neuvěřitelnou hrdost za to, že tito lidé byli ze stejné země, stejného kraje, mluvili stejným jazykem. Bili se za stejnou zemi, stejný národ. A já jim mohu vzdát hold jedině tím, že o nich napíšu jeden malý krátký a ve společnosti brzy ztracený článek.


Před pádem

28. ledna 2017 v 17:22 | Anna |  Recenze pro mudly
Každý knižní recenzent má před psaním další recenze nějakou stereotypní rutinu - alespoň všichni ti, které znám já. Někdo si uvaří čaj, nebo si pustí náhodně přehraný playlist písniček na youtube. Pak jsou tu lidé, kteří to moc neřeší, jen nafotí na rychlo pár fotek knížky a sepíšou své dojmy.
Já osobně těch věcí mám před psaním recenze víc. Z knihovničky si recenzovanou knihu vyndám na stůl vedle sebe, na internetu si otevřu další okno s poslední recenzí na svém blogu, abych věděla o čem mluvit a v jakém pořadí. Samozřejmě, že si nezapomenu pustit i nějaké písně z youtube, nebo spotify. A také pokaždé dumám nad tím, zda článek pojmenovat jménem knihy, nebo to nějak chytře zaobalit, aby z toho nebylo jasné, jestli se jedná o recenzi, nebo článek popisující můj život.


Dnešní recenze je na knihu, kterou napsal tentýž autor, který dělal scénáristu Sběratelům kostí. Jedná se o světový bestseller, který ohromil celý svět a umístil se na příčkách časopisu The New York Times. A já vám nyní přiblížím své dojmy z knihy.
 


Jak jsem propadla muzikálu

25. ledna 2017 v 21:57 | Anna |  Listy z deníku mého života
Někdy se mi do hlavy vryje nějaká chytlavá melodie a já si potom při jakékoliv možné činnosti broukám - samozřejmě falešně, protože Bohem jsem nebyla obdarována hudebním sluchem - jednu a tu samou písničku. Dokola a dokola, stále znovu a znovu. Po určité době to začne být už otravné, ale to by nebyl můj mozek, aby nepřišel s nějakým chytrým řešením, výhodným pro obě strany (tedy pro něj a mou psychiku). Pan M. (M jako Mozek) totiž přesedlá na písničku ze stejného alba a celý tento koloběh od Miluji tuhle píseň až do Zbavte mě jí prosím někdo se jede odznovu. Nemusím vám snad ani říkat, jak je to vyčerpávající.
Každopádně proč o tom píšu. Inu. Měla jsem dnes neuvěřitelnou chuť napsat článek, něco z mého života, ale zároveň něco neobvyklého. No a jelikož mi hlavou zní už od... od pátku, ano, myslím, že to byl pátek, jeden a ten samí soundtrack k jednomu filmu, napadlo mě toto. Ten film je naprosto geniální a jsem ráda, že si to myslí i lidé od Oscarů a Zlatých glóbů.

Skvrny na duši

19. ledna 2017 v 19:46 | Anna |  Listy z deníku mého života
Každý člověk už od útlého narození vlastní nějakou nálepku. Některé jsou jasně žřetelné už od pohledu. Dítě, batole, mladý, starý, žena, muž. Jiné jsou vám hned po obdržení jasné a vy jste si jich vědomi. Matka, pracovník, spisovatel. A potom jsou tu nálepky, které získáte až časem, neuvědomíte si je ihned a ani se s nimi nenarodíte.
Tajemná, milovaná, samotářská.
Šikanovaná.

Knižní Výzva 2017

9. ledna 2017 v 20:36 | Anna |  Knižní výzvy
Jestli existuje nějaký typ článků, který na blogu vedu, ale extrémně mě nebaví ho na začátku roku psát, jsou to právě knižní výzvy. Respektive; já tento projekt opravdu miluju a přes rok bych se bez něho neobešla, ale je to tak strašně... neosobní druh psaní článků.
Nicméně tenhle rok toho mám požehnaně. Alespoň první pololetí. Teď do dubna čtu knihy opravdu okrajově (jak je to jen na knihomola možné) a pak se do toho zase ponořím po uši. Ze začátku si proto dávám, stejně jako minulý rok, třicet knih - tento počet budu samozřejmě zase navyšovat, protože bych ráda překonala počet přečtených knih za minulý rok.
Výzvy pořádá každoročně Ells, takže pro více podobností zamiřte na její blog, anebo SEM.

Knižní výzva 2016 | ukončení

3. ledna 2017 v 20:14 | Anna |  Knižní výzvy
Tak dnešek byl opravdu povedený. Krom toho, že jsem naspala maximálně tak tři hodiny, jsem vypadala jako chodící mrtvola. Náladu mi spravila až nově příchozí nabídka spolupráce a že se mi konečně spravil blog. Abyste mne pochopili; od října mi nefungovalo počítadlo (tedy to, co se mi zobrazuje při přihlášení) návštěvníků a já s tím otravovala kde koho. Dnes, když jsem sem zabrousila, že konečně ukončím knižní výzvu za minulý rok (ano, jsem mírně ve skluzu), štěstím jsem div nevyskočila, když jsem spatřila místo obvyklé "...0 lidí" o x desítek více "...lidí"!
Co se týče připravované spolupráce; přišla mi z tiskáren PIXERS v době, kdy jsem se zrovna ve škole ládovala svačinou. Nebyla jsem s to, zda ji přijmout, protože jsem se nikdy o tisk, ani o plakáty, obrazy a vše tomu podobné, nijak zvlášť nezajímala, ale řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Pokud se vám bude nadcházející recenze na něco jiného, než na knihy líbit (a mě to bude bavit), nemuselo by to být špatné.

Teď ale k tématu. Ano, ukončuji Knižní výzvu za rok 2016 až dnes, protože jsem měla prosinec zkrátka příliš nabitý a ke konci už nezbyl čas. Zítra, nebo pozítří vydám další článek do této rubriky, protože jsem se rozhodla, že se i letos zapojím do této výzvy, která - krom toho, že mě neskutečně baví - mě informuje o tom, jaké dělám posuny.

Nejlepší knihy za rok 2016

31. prosince 2016 v 21:40 | Anna |  Papírový trůn
Jednou jsem potkala holku, která měla neuvěřitelně moc otázek. Všechno jí zajímalo, všechno jí udivovalo. Věděla, že píšu blog. Jedna z jejích otázek na toto téma byla, co mi přijde na psaní článků nejtěžší. Řekla jsem, že vymýšlení názvů. To mi opravdu nejde. Buď jsou mé názvy takové... nijaké, ničím nezajímavé a obyčejné. Jindy jsou naopak až moc lyrické a vůbec z nich nejde poznat o čem vlastně celý článek bude. Myslím, že to ale není jen mé dilema, ale že tím prochází spousta blogerů, spisovatelů, básníků... možná i malířů. Chci se vám proto omluvit za takový kostrbatý název, ale nic lepšího mě prostě nenapadlo.
Jak už tedy název vypovídá, dnes se zaměřím na nejlepší knížky za tento rok. Knih bude celkem šest a myslím, že vás můj výběr překvapí, možná až zaskočí. Všechny jsou totiž z fantasy žánru, jen dvě mají prvky romantiky. Každopádně si myslím, že všechny jsou až neuvěřitelně dobré.


Jak jsem pro vaše činy ztratila slova

22. prosince 2016 v 20:46 | Anna |  Listy z deníku mého života
Chtěla jsem původně psát úplně o něčem jiném a úplně někam jinam, ale Vánoce jsou za dveřmi - ostatně, už zbývají pouhé dva dny. Těšíte se? Máte tento svátek rádi? Já osobně Vánoce miluji - pamatuji si snad jen jedny jediné Vánoce, kdy jsem se vůbec netěšila. Jako každoročně jsem se modlila za bílé Vánoce a jako obvykle to ani tentokrát nevyšlo. Proto, ačkoli se opravdu moc těším, nemám vánoční náladu - respektive, ještě si neuvědomuji, že jsou Vánoce.
Dnes ale o Vánocích psát nebudu.
Tak, jak na štítkách časopisů vídáme očíslení 2016, tak budeme vídat 2017. A i příští rok bude na poslední stránce v každé knížce napsán rok vydání. Tyhle věci se nijak nemění, naopak se budou opakovat i dalších x let. To, co se už nikdy nezopakuje, co nebude žádný rok stejné... to jsou vzpomínky.


After: Pouto

19. prosince 2016 v 23:01 | Anna |  Recenze pro mudly

Cítím se až trapně, že píšu zase po takové době. Abych pravdu řekla, mám nápady na takové perly článků, že bych to na prstech nespočítala, ale zkrátka není čas - a poslední dobou ani ta chuť ne. Občas něco hodím na instagram, ale jinak se jen tak flákám. A proto jsem se rozhodla tomu udělat přítrž a začít zase normálně fungovat. Včera jsem vás na instagramu informovala o tom, že dnes vyjde recenze na jednu knížku z mých milejších sérií. Jaká tedy byla poslední kniha série After?

Další články


Kam dál