Svět knihy 2017 aneb Jak mé srdce skotačilo

13. května 2017 v 23:17 | Anna |  Papírový trůn
Ono, když se řeknou knihy, lidem se vybaví spousta věcí. Učebnice, jména známých autorů. Bradavická škola čar a kouzel. Pruda, anebo povinná četba. Domnívám se však, že prvotně se prostě vybaví hromada tlustých, tenkých, různorodých knížek na jednom místě. Alespoň já to tak mám.
Dnes se mi poštěstilo a já jsem navštívila jedno z takových míst. Konkrétně knižní festival Svět Knihy, který se letos konal již po třiadvacáté. Stále jsem jaksi ochromená ze vší té krásy, milých (a knihami sečtělými!) lidmi a uvnitř mně jsou stále poslední zbytky dnešního adrenalinu a euforie.
Nicméně bych vám ráda dnešní úchvatný, kouzelný, knižní a v každém případě pohádkový den přiblížila v tomto článku.

Fotka č. 1 = já u plakátu posledního dílu Selekce, Koruny
Fotka č. 2 = já poté, co jsem si úspěšně a bez použití násilí koupila ACOTAR
 

Základní podoba lásky

2. května 2017 v 21:17 | Anna |  Listy z deníku mého života
Nápad na tento článek ve mně svitl už koncem minulého týdne. Vím, že na blogu jsem brána spíše jako věčný negativista; pesimista, na kterého přes tmavé mraky nedopadá téměř žádný paprsek slunečního světla. Slýchám to jak od té hrstky čtenářů ve svém okolí, tak i sama od sebe.
Už dlouho jsem chtěla napsat článek, ve kterém se budu moct rozepsat o problémech, které tíží nejen mou duši, ale i jiné mladé lidi po celém světě - a nejen ty mladé. Motivovat vás jakýmsi způsobem k tomu, abyste se přes tyto problémy dostali a soustředili se na ty hezké a důležité věci ve vašem životě. Chci motivovat ale nejen vás; chci motivovat i sama sebe.


Začínám zase žít

21. dubna 2017 v 19:34 | Anna |  Listy z deníku mého života
Dnešek začal tak, jako každý jiný den; ráno jsem vstala už předem mrzutá, že se musím dostavit do toho ústavu, kterému vkusně říkáme škola. Vypadala jsem hrozně - jak na pohled, tak vnitřně - a tak jsem si ještě v polospánku napatlala na obličej makeup, který běžně nepoužívám, aby zamaskoval ty červené fleky na mém obličeji. Ačkoli fleky se ztratily, zamaskovat obří kruhy pod očima nedokázal - i samotný korektor s nimi měl problém. Dnešek tedy začal tak, jak se dalo očekávat.

Směju se. Usmívám se od ucha k uchu, když píšu tahle slova a nervózně pokukuju po hodinkách ve spodním rohu plochy počítače, abych přišla za kamarádkou včas. Protože přestože dnešek začal stejně hrozně, jako kterýhokoli jiný den v tomto roce, možná i hůř, mám dnes poprvé za tento rok pocit, že jsem do svých plic pustila znovu vzduch. Cítím, jak mými žilami protéká horká rudá krev - cítím se opět živá.

 


Jen čtyřiadvacet

16. dubna 2017 v 15:39 | Anna |  Listy z deníku mého života
Je to už dlouho, co jsem ťukala do klávesnice něco, co nemělo nic společného s matematikou. Je to už dlouho, co jsem naposledy držela propisovací tužku a čmárala do sešitu něco jiného než děleno, krát a rovná se. A je to už zatraceně dlouho, co jsem sem naposledy psala.
Nicméně můj život je teď jeden velký chaos; hurikán, který nemohu zkrotit, přestože se stále urputně snažím. Ráno se probouzím s myšlenkami na první příklad z cermatu a přemýšlím, zda je to zatracený číslo, co jsem tam napsala, vlastně dobře, nebo ne. Ráno vstávám ještě víc unavená, než jsem šla předchozí večer spát. Na nohy mě nepostaví ani úsměvy plné povzbuzení, kterými mě obdarovává moje chodící podpora: mamka s taťkou. A kávu jsem už ze svého jídelníčku začla postupně vypouštět - a přestože ji i nadále miluju a zkrátka už ke mně neodmyslitelně patří, nechybí mi.

Aneb článek o tom, jak jsem ve středu psala přijímačky, jak proplouvám životem a jak jsem se zamilovala do španělských slov.

Velká cesta k sobě samému

2. dubna 2017 v 12:47 | Anna |  Recenze pro mudly
Ozývám se opět po týdnu (a jednom dni) a opět s recenzí na knížku. Je k neuvěření, že za deset (!!!) dní mám zkoušky na střední školu - do té doby se za mě modlete. Slibuji, že po přijímačkách se vám - a blogu - budu věnovat mnohem více.

Knížka Velká cesta k sobě samému je velmi odlišná od těch, které jsem zatím zrecenzovala. Nejedná se totiž o beletrii, ale o populárně naučnou knihu. Známá spisovatelka Cheryl Strayedová, kterou můžete znát například jako autorku úspěšného bestselleru Divočina, píše novinové sloupky pod pseudonymem Sugar. V těchto novinových sloupkách radí svým čtenářům a pisatelům, kteří se jí svěřují se svými problémy. Sugar/Cheryl vychází ze svých osobních zkušeností a přestože je ke čtenářům ohleduplná a milá, pojmenovává věci pravými jmény.


Láska v prachu hvězd

25. března 2017 v 22:38 | Anna |  Recenze pro mudly
Nedávno jsem mluvila o akci, na kterou jsem byla pozvána nakladatestvím Yoli. Nebudu se už znovu vyjadřovat k tomu, jak dojatá, šťastná, plná adrenalinu a hrdá jsem byla, protože to vše jsem už podrobně popsala v předchozím článku. Přesto všechno se k údalosti musím(e) vrátit, protože jsem tam dostala dárek v podobě knihy, která má vyjít začátkem příštího měsíce. Kniha je to zajímavá, určitě někoho vezme - nebo už vzala - za srdce i za duši, a proto bych jí dnes chtěla zhodnotit i já, poodhalit vám své názory a dojmy z této lehce neobvyklé love story, která svým názvem láká nejen zamilované dívky.


Jak jsem se cpala dortem a široce se usmívala

13. března 2017 v 21:39 | Anna |  Papírový trůn
Jak už bývá tento rok zvykem, chtěla jsem článek zahájit mým obvyklým stěžováním si na všechno ohledně studia a školy, ale tentokrát se na to vykašlu. Protože přestože nic nestíhám - jak jste jistě sami zaznamenali - je tu jedna věc, o které prostě MUSÍM mluvit. Konkrétně se jedná o akci, které jsem byla součástí a myšlenka na ní, mi na rtech pokaždé vykouzlí široký úsměv, nehledě na to, kde a s kým zrovna jsem.
Touto akcí byla soukromá narozeninová oslava nakladatelství YOLI, na kterou jsem byla pozvaná úžasným člověkem a to sice Radkem, který má v YOLI blogery na starost. Už samotná pozvánka mě dokázala dojmout, ale akce... akce byla ještě lepší!


Město z kostí

4. března 2017 v 22:55 | Anna |  Recenze pro mudly
Jsou lidé, kteří se ve svém oboru, profesi tak proslaví, že je zná každý, který se o daný obor alespoň trochu zajímá. V módě mezi takové autory patří například Tommy Hilfiger nebo Coco Chanel. Ve světě knihy máme takové autory, pány spisovatele a paní spisovatelky, také. A Cassandra Clareová se mezi ně rozhodně řadí. No řekněte, kdo z vás neslyšel o její veleúspěšné sérii The Mortal Instruments, která v České republice vyšla pod názvem Nástroje Smrti? Ve svém okolí nikoho takového neznám - ba naopak. Buď si chtějí moji knihomolští přátelé její knihy teprve přečíst, anebo už tak udělali dávno a o sérii už nějaký ten pátek básní.
A já, jako správný knihomol, nemohla zůstat pozadu. Pojďme si tedy Město z kostí shrnout.


Dreamologie

27. února 2017 v 22:02 | Anna |  Recenze pro mudly
Víte, taková recenze to není jen tak. Někdo si určitě myslí, že přečíst knihu je všechno; dál už stačí jen sepsat nějaký klady a zápory a je to ani ne za hodinku. To jste ale na omylu! Taková recenze... ta se peče dlouho. Přečíst knihu je sice úplný základ, jakási malta, ale k maltě je zapotřebí i cihel a dalších potřebných věcí.
Dreamologii jsem tedy přelouskala ani ne za den. Byla to čtivá knížka. Jenže, ačkoli plná dojmů, jsem napsat recenzi nemohla. Chyběly mi fotky, které bych do článku mohla použít. A bohužel - nebo snad bohudík? - jsem je nafotila až včera. A včera nefungoval blog.cz, protože probírala jakási aktualizace celé domény.
Proto tedy píšu až teď. O to víc ale doufám, že ve článku uvidíte tu snahu o to, napsat co nejlepší recenzi.


Hlavně neusnout

12. února 2017 v 15:24 | Anna |  Listy z deníku mého života
Ta bolest je nesnesitelná. Srdce, které jindy určuje rytmus mého života, mě nyní chce zabít; rozráží hrudní koš, láme mi kosti. Jen aby se mohlo dostat na vzduch, z mého těla - nechat mě i můj život na pospas samotě.
Nemůžu dýchat. Kůži mám v jednom ohni - kdo by si kdy pomyslel, že bude možné mít husinu i na lících a na prsou?
V pozadí celé této hrůzné scény vnímám hlasy mých přátel, které mě nutí bojovat. Jeden z kamarádů mě drží pevně v pase a snaží se mě ještě více zahřát, přestože na sobě mám několik mikin a dek. Druhý kamarád mě pevně drží za ochablou ruku, která jeho tělesné teplo není schopná vnímat. Jedna z kamarádek pláče při pohledu na mě a druhá mě drží za druhou ruku a šeptá, že si zajdeme na pizzu až mi bude lépe. Že se nesmím vzdát, že jsou tu všichni se mnou. Že v tom nikdy nebudu sama.

Oči se mi klíží a já se ze všech sil držím života - a to do doby, než mě úplně opustí.

Další články


Kam dál