Jak šel čas...

17. října 2015 v 14:54 | Anna |  Listy z deníku mého života
Včera (jak už někteří z vás ví a vidí) jsem dostala nový a historicky úplně první design na tento blog. Dnes ráno, když jsem se k mému překvapení vzbudila v půl desáté - většinou o víkendu vstávám ještě tak o hodinu později -, měla jsem takový divný pocit, který jsem dlouho nedokázala popsat a proto jsem to raději nechala za mnou, že se tím nebudu zabývat. Jenže teď už vím, co to bylo za pocit. Ovanula mě známá vůně nostalgie.

Abyste mě dobře pochopili - annakrat není můj první blog. Kdepak! Před tímto blogem jsem měla ještě mnoho dalších. A nejenom z hostingu blog.cz. Popravdě z blogu to byly asi jen tři blogy, včetně tohoto. Rozhodla jsem se, že vás zasvětím a všechny - i ty, které se nedochovaly - odhalím.

Nepamatuji si, kdy mi přišlo na mysl založit si svůj první blog. Historie může sahat až do doby, kdy mi nemohlo být více jak deset let. Už od sedmi let, kdy jsem začínala číst své první knížky, mě takové stránky fascinovaly. Pochopte, viděla jsem to jen v televizi, když dávali nějakou pohádku. První knihy, které jsem četla, byla slavná sága J. K. Rowlingové, Harry Potter - začala jsem ji číst okolo osmého roku. A okolo toho desátého roku, kdy jsem už uměla trošku zacházet s počítačem i jinak, než jen na Barbie a Sims hry, jsem četla i své první recenze a různá hodnocení na knížky. A v ten moment jsem věděla, že to musím také zkusit.
První stránku, kterou jsem si založila, vlastnila hosting, který známe asi všichni - webnode.cz. Upřímně teď, když tento hosting někdo vlastní, tak ohrnuji nos, protože mi je proti srsti. Ale co už. Takže jsem si založila web, který jsem pojmenovala - připadala jsem si totiž děsně cool, pochopte - Akofficial. Mohlo mi být maximálně deset, takže hrubka za hrubkou a takové to dětské psaní tipu: ,Ahoj :D Jmenuju se Anička a je mi 10. Jak se máte? :D Snad se vám tu bude líbit :D', no prostě hrůza, aneb Smajlík za každým slovem.
Na tento web jsem nejdříve psala pouze názory na knížky, které byly opravdu stručné, protože jsem nevěděla, jak to dále rozebírat. Po nějaké době, jsem začala přidávat i své výkresy, které dodnes mám schované v pouzdrech a směji se nad nimi s kamarády. Obdivuhodné však je, že Akofficial vydržel alespoň dva roky. Nemusím ani říkat, že návštěvnost byla nulová, navštěvovala to maximálně moje mladší sestra a mamka, ale mě to bylo jedno - v tu dobu jsem byla nejzapálenější pro tvorbu.
Blog se díky bohu nedochoval, protože po těch dvou letech, když jsem začala procházet silnou pubertou, jsem si uvědomila, že všechno stojí za prd a že nic nemá cenu, tak jsem se s akofficial.webnode.cz rozloučila - byla jsem hrozná pesimistka.

Moje "pesimistická" puberta trvala ani ne půl roku.

← jeden z mých "velkých" výtvorů, na které jsem byla v té době tak pyšná

Bylo několik marných pokusů o založení blogu na hosting blog.cz, ale dříve jsem ještě nechápala, jak se tam píše, upravuje, a podobně - určitě to pochopí ti z vás, kteří měli v minulosti (stále mají) web na webnode.cz nebo weebly.com. A právě na posledním zmiňovaném hostingu jsem si založila další web. Na hosting jsem narazila zcela náhodou, když jsem projížděla účty hráčů na Howrse - tuhle hru jsem hrávala denně, třeba čtyři hodiny. Web se jmenoval naprosto stejně, jako kdysi - Akofficial. A byl vlastně o tom samém, jen s tím rozdílem, že jsem psala jen o kreslení a přidávala jenom svoje výtvory. Když se na to dívám zpětně, bylo to docela roztomilé, nemyslíte? :)
Nevím, jak dlouho trval tento blog, ale teď už také neexistuje, nejspíš jsem ho odstranila, když mi mamka doslova poručila, vytvořit stránky pro našeho psa, aby si ho všimly fenky - máme výstavního Leonbergera, kdyby to někoho zajímalo. Ale zpět k webu - hned jak jsem ho zrušila, jsem se začala pídit po blogu. Líbilo se mi, že si můžete navrhnout jedinečný design, který máte jenom vy - vždycky jsem milovala a pořád miluji, když má blog/web nějaké vlastní charisma. Nejvíce mi pomohla se odrazit od skokanského můstku blogerka z finalfantasyfanclub, která o mně ani neví, ale i tak jí moc děkuji, protože to byla právě ona, kdo mě naučil nastavovat design na blog - víceméně.

A najednou vznikl můj první blog.

Jmenoval se Interesting Idea (z angličtiny: zajímavý nápad) a moje články nebyly delší jak pět vět. Opět byl blog především přeplněn mými výkresy, ale už se sem tam objevilo i něco jiného - povídky, téma týdne nebo jenom random články. Když se na to dívám zpětně, směju se, protože jsem ani neuměla přidávat obrázky, takže tam jsou jen čtverečky s křížky. Ani heslo si už nepamatuji, ale i přesto mě k tomu to blogu poutá nejsilnější pouto, protože ho považuji za svůj počátek v blogování. Jak už jsem naznačila, tak blog stále existuje, takže se na něj můžete podívat, ale nedoporučuji to.


Jenže tohle nadšení pro věc vydrželo pouhý měsíc. Za ten měsíc jsem vydala pětadvacet článků, ale i tak je docela vtipné, že to byl pouhý měsíc. Myslím, že jsem si dala na takové dva měsíce pauzu s jakýmkoliv blogováním, soustředila jsem se na reálný život, protože v tu dobu jsem se hodně hádala s přáteli a byla jsem z toho špatná. Tím pádem, jsem neměla na blog ani pomyšlení. Ale potom se na Vánoce stalo, že jsem se chtěla ještě toho roku začít znovu blogovat. Ale na plno. A tak vznikl blog Anirlock.
← první design na Anirlock

Anirlock měl být tak trošku i Fan blog o seriálu Sherlock, který neskutečně miluji. Bohužel hned potom, co jsem dostala design mě začalo na blogu něco vadit - už ani nevím, co přesně to bylo, ale z blogu jsem smazala všechny články a převelice toho lituji. Blog sice existuje, ale žádné články už ne. Jediné, co mi z blogu tedy zbylo bylo záhlaví mého prvního designu, který jsem dostala od Deri z Aliquam Memories.

A teď přichází blog, který mě "proslavil" nejvíce a na který jsem nejvíce pyšná. Jedná se o můj poslední blog, na kterém jsem strašila skoro devět měsíců a který jsem založila hodinu před mým prvním kurzem na střední umělecké škole Hollarka. První blog, na který jsem psala články, které měly hlavu a patu, jak se říká. Mluvím o Animeries.
Jak už jsem zmínila, blog opravdu vznikl 13. ledna, tedy v den, kdy jsem měla takovou předhodinu na SUŠ Hollarka, kam jsem se chtěla v tu dobu hlásit. Pan učitel Tichý, jak se jmenoval, se mi představil a postavil přede mně model lebky. Potom mi dal pokyn hlavou a řekl: ,,Chci vidět tuhle lebku na tvém plátně. Ne krásnější, ne ošklivější. Chci takovou, jakou vidíš před sebou."
Když mě táta vezl na Žižkov, byla jsem tak nervózní, že jsem o tom musela někomu napsat. Jenže, moje nejlepší kamarádka byla na sboru, mamka byla v práci a táta mě akorát uklidňoval, že je nervózní každý, když se jde zkusit něco nového. Blog byl má jediná možnost.
Díky Animeries jsem se také seznámila s řadou úžasných lidí, kteří snad navštíví i tento blog. Nejvíce si vážím právě designérky Ikik, která s blogem již skončila, ale jen díky AS jsem měla možnost se s ní spřátelit a sblížit. Také nesmím zapomenout na svou úžasnou komentátorku a kamarádku, jak na Wattpadu, tak tady na blogu - seznamte se s Kate Černobílou a jejím blogem. Samozřejmě mám i mnoho dalších blogových přátel, za které bych strčila ruku do ohně a doufám, že budete mít tu čest je poznat. Kdybych měla proto shrnout těch osm měsíců mého žití na AS řeknu, že to pro mě bylo nejhezčích osm měsíců. Tolik příjemných a milých lidí navštívilo mé stránky! Bylo pro mě proto velmi těžké říct Animeries sbohem, ale blog se začal až příliš cpát do mého reálného života. Vím, že to zní trochu blbě, ale nechci o tom psát, protože bych nevěděla jak a protože to je trošku citlivé téma. I přesto jsem ale blog nebyla schopná zrušit a proto jsem ho nechala ležet v zapomnění. Jednou na něho budu vzpomínat.


No a teď jsem tady. Na blogu, o kterém ještě ani já sama nevím, jak se bude vyvíjet, co mě s ním čeká a jestli mi přinese tolik radosti jako ty předchozí. Jestli to je můj poslední blog a nebo jestli bude ještě dlouhá řada dalších? Nevím. Ale teď jsem tady a vím jen jediné; chci psát.

Za každý vlídný komentář budu ráda, za váš názor na blogy, ale hlavně za to, pokud dáte blogu šanci a budete ho navštěvovat pravidelně.

Blog mě naučil jedno. Čas se nezastaví, ani kdybychom ho na kolenou prosili, ale můžeme dělat vše proto, abychom ten čas strávili nejlépe, jak dovedeme.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sayuri | E-mail | Web | 22. října 2015 v 20:14 | Reagovat

Tento článok sa mi veľmi páči, pretože je naozaj vidieť, ako išiel čas a ako sa ľudia menia a zdokonaňujú. Ja som tiež mala niekoľko blogov, na prvý si už tuším ani nespomeniem, kedže bol fakt detský a trápny. Tiež som všade dávala smajlíkov a neviem prečo som na každú samohlásku dávala dlžeň. Ach.. smutné to časy.

Tento blog, ktorý mám teraz mi tak prirástol k srdcu, že byť mňa nevzdávam sa ho nikdy. Aj ked neviem, či ma bude baviť ked budem mať 40 :D Ale teraz ma baví rozhodne veľmi, som na ňom každý deň. Vdaka blogu som spoznala úžasných ľudí, spoznala názory z iného uhla pohľadu a dozvedela sa nové veci.

Takže rozhodne neľutujem, že som si blog vybrala a držím sa ho. Prajem ti všetko dobré, aby sa blogísek rozbehol, aby si písala zaujímavé články a spoznala skvelých ľudí a hlavne aby ťa to bavilo :)

2 Anna | E-mail | Web | 22. října 2015 v 20:20 | Reagovat

[1]: Je pěkné a zároveň velmi milé slyšet, že někdo si vytvořil místo, kde tráví každý den. Velmi to obdivuji.
Díky blogu jsem také narazila na mnoho lidí - ať už těch pro mně negativních nebo naopak lidí, které jsem si oblíbila a moc si jich vážím. I mně tento svět dal mnoho a i kdybych měla v budoucnu skončit, své oblíbené blogery asi nepřestanu jen tak číst.
Moc si vážím tvé podpory a doufám, že se ti na tvém blogu bude čím dál více dařit :)

3 Kate Černobílá | Web | 23. října 2015 v 22:25 | Reagovat

Ani nevíš, jak jsi mě tou zmínkou o mně dojala... Ach ne, tohle chce kapesník...

Jinak, máš můj obdiv, že máš odvahu prezentovat svoje staré blogy - většina blogerů (včetně mě) by se za to styděla, až by se do země propadala :)(Mimochodem, můj první blog byla virtuální stáj "Naše koťátka", se spoustou růžové, pravopisných chyb a kočičích fotek zkopírovaných s internetu, takže je úžasné, že tvůj první blog byl alespoň autorský.)

Mimochodem, zmínila jsem se už, jak se mi tenhle blog líbí? Působí na mě mnohem uklidňujícnějším dojmem než animeseries, ale na druhou stranu mé zapálené otaku části budou trošku chybět tvoje anime recenze...

P.S.: Pokud tomu rozumím dobře, ta kresba je obrázek, který jsi kreslila v deseti letech? Páni! Teda, klobouk dolů i kdybys ho nakreslila klidně včera, protože já tohle nezvládnu ani za padesát let - a to trénuji pilně :)

4 Anna | E-mail | Web | 23. října 2015 v 23:00 | Reagovat

[3]: Tohle by chtělo internetové objetí se spoustou kapesníčků!

Také, že jsem opravdu velmi dlouho zvažovala, jestli mám něco takového vůbec vydat. Je to takové trošku ztrapnění a nemyslím si, že na začátek je to dobrý článek. Jenže, když se na to podívám zase z druhé strany, myslím, že si moji čtenáři zaslouží vědět, jak autor začínal, kde se to v něm vzalo a kde se ten nápad s blogem zrodil.

Opravdu :o? Tak teď jsi mě mile zaskočila, nečekala jsem to. Moc si toho vážím.
Pokud jde o recenze... na pořádné anime jsem se nepodívala od... hpff, března? Možná dubna. A trošku mi to chybí, abych pravdu řekla, takže možná (nic neslibuji) se do Vánoc na něco zase konečně podívám a možná, kdybych se opravdu nudila na to něco napíšu, protože psaní recenzí mě opravdu neskutečně baví :).

Děkuji za tak krásný komentář :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama