Samomluva

7. listopadu 2015 v 17:45 | Anna |  Téma týdne
Moje záliba není ani tolik zvláštní, jako spíš šílená. Smutné je na ní nejvíc to, že si sama neuvědomuji, že jí provozuji. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že nejsem až tak komunikativní. Jediný člověk, který o mně ví vše, jsem já sama. Protože mu všechno říkám. Doslova.

Vlastně ani nevím, kdy jsem si uvědomila, že trpím samomluvou. Když jsem byla menší, myslela jsem, že uvnitř mě něco sídlí. A mermomocí jsem se to snažila jakkoliv překonat. Třeba, když jsme ve škole psali test a já věděla, že jsem ho prostě napsala špatně, tak jsem tomu něčemu uvnitř mně dokázala tvrdit, že určitě budu mít jedničku. Jednou jsem se ptala mamky, jestli je to normální (to už jsem byla větší) a ona mi neodpověděla. Rozhodla jsem se proto, že své odpovědi budu hledat na internetu aneb "guglila" jsem si to. Doktoři tvrdí, že je to normální, lidé si tak shromažďují své myšlenky a věci, co se chystají udělat. Nejčastěji toto praktikují jedináčci a nezadaní. Jedináček nejsem, ale nějakého přítele v následujících měsících asi shánět nebudu.
Šílené je, že přijdu domů a třeba začnu mluvit v množném čísle "tak za chvilku nám jede autobus, tak za deset minut vyrazíme". Lidem ve svém okolí, - zejména přátelům - bych se nikdy s touhle mojí úchylkou nesvěřila. A když si jí přečtou tady? To mi zas až tak nevadí.
Já se sebou dokážu mluvit prakticky všude. Třeba, když se po škole jen na otočku stavím v kavárně, v obchodním centru, pro kafe, tak si jsem schopná i v tom nákupáku cestou zpátky šeptat k sobě.
Tímhle článkem si nestěžuji, protože mi samomluva vyhovuje. Je to jako byste měli neviditelného a nemluvícího kamaráda, kterému se svěřujete. A dokonce u něho máte i jistotu, že se cenné informace jemu sdělené nedostanou dál.

(téma týdne: zvláštní záliba)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lovkyně A. | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 18:02 | Reagovat

Zajímavé.
Ale nejsi sama - taky se mi někdy stává, že si mumlám sama pro sebe tím způsobem, že mluvím i s někým jiným uvnitř sebe a ptám se. Častokrát ale bez odpovědi.
Nijak si nemyslím, že je to nějaká nemoc - nebo nějaká psychická porucha.
Myslím si, že je to naprosto normální.

Nikdo však není dokonalý:P
Pěkný článek :3 ^^

2 Smilee | Web | 7. listopadu 2015 v 18:04 | Reagovat

Abych pravdu řekla, já menší samomluvou také trpím. To by mě až tolik neznervózňovala, pokud bych si k sobě dost často nemluvila anglicky. Já v tom jazyce vlastně i dost často myslím. Mám ho hodně ráda a po sledování seriálů v něm, čtení knížek a různých příspěvků ke mně nějak přirostl. Takže asi tak.
Ale myslím si, že k sobě si mluví dost lidí. Já to dělám hlavně, když jsem doma nebo v pokoji sama. Třeba sedím u počítače a projíždím si facebook nebo sleduji seriál a povídám si u toho. Hezky si to nahlas komentuji. Naštěstí to ale moc na veřejnosti nedělám, i když se mi to už párkrát stalo :D
Co je ale zajímavé je to, že ty o sobě mluvíš i v množném čísle. To je fakt hustý xDD
Fakt si ale nemyslím, že by to bylo něco špatného, jelikož to dělá většina z nás :)

3 Leri Goodness | Web | 7. listopadu 2015 v 18:13 | Reagovat

Je dobře, že jsi o své samomluvě napsala článek - a určitě se nemáš za co stydět, znám tolik lidí ve svém okolí, kteří provozují konverzaci sami se sebou, popř. se svým imaginárním přítelem - i já si občas mluvím sama pro sebe. Myslím, že tví nejlepší přátelé by tě jistě pochopili, kdyby jsi jim o tom řekla. :)

4 Nela | Web | 7. listopadu 2015 v 18:16 | Reagovat

Ja nemám so samomluvou problém.
Niekedy si niečo pre seba len tak poviem. Skorej je u mňa zvláštne, ako keď si niečo predstavujem, vtedy to hovorím nahlas a snažím sa to aj zahrať a potom si uvedomím, že som v spoločnosti normálnych ľudí, tak prestanem.
Samomluva sa mi zdá taká crazy X) :D

5 dasatomaskova | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 18:22 | Reagovat

Taky si myslím, že je to v pohodě. Taky někdy mluvím sama se sebou:-))

6 Bookeaterka | Web | 7. listopadu 2015 v 18:25 | Reagovat

Myslím, že samomluva není až tak neobvyklá. Nepřipadá mi to ani jako nějaká porucha, tak prostě někdo jen přemýšlí nahlas... Já sama si doma občas taky něco povím a často mluvím jen tak do vzduchu anglicky, ale to spíše trénuju výslovnost. :)

7 Rychlonožka | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 18:26 | Reagovat

Aha. Tak asi nejsem nijak psychicky narušená, když si povídám sama se sebou.
Jen třeba...no, jestli není divný vyprávět sama sobě nahlas různý příběhy..

8 Anna | Web | 7. listopadu 2015 v 18:32 | Reagovat

[1]: Někdy je to docela úleva se prostě z něčeho vykecat sám sobě. Je to uklidňující, protože nemusíš zabývat do detailů, prostě jen mluvíš.
Také jsem si nemyslela, že je to psychická porucha, ale hledala jsem si to na internetu a v jednom článku bylo zmíněno, že do určitého stupně to je normální, ale pokud jste hodně osamocení, může to být špatné pro duševní vyrovnanost a navazování nových kontaktů.
Mockrát děkuji za komentář!

[2]: Někdy k sobě také promlouvám anglicky, ačkoli tomu ve většině případě není. Ale jak jsi zmínila, po dokoukání filmu nebo seriálu (koukám jen s titulky) si prostě melu v hlavě věci právě v ajině :) Poslední dobou se na angličtinu soustředím tolik, že se mi to stává čím dál častěji.
Jo, je to divný :D To množné číslo je, no, minimálně ujetý :D
Děkuji za komentář! :)

[3]: Děkuji :) Možná máš pravdu, ale já se pohybuji, řekněme v "telecích" letech a moji vrstevníci dělají ze všeho třetí světovou. Raději o tom nemluvím.
Moc děkuji za pěkný komentář! :)

[4]: Oh, to je zajímavé. Já si s sebou podívám (většinou), když jsem sama, takže kdyby se mi to stalo třeba před rodiči... nejenže by si ze mně nejspíš utahovali, ale já bych se na místě propadla o tři schody níž.
Děkuji za komentář! :)

9 lifewithmike | Web | 7. listopadu 2015 v 18:32 | Reagovat

Co se týče samomluvy, vůbec si s tím nelámej hlavu.
Pokud řeším nějaký problém nebo dilema, tak beru mé vnitřní já, jako dobrého oponenta. Divila by ses, kolikrát jsem se sám se sebou pohádal :D

10 Anna | Web | 7. listopadu 2015 v 18:37 | Reagovat

[5]: Nejspíš to normální je, do určitého stupně. Moc děkuji za komentář!

[6]: Nejspíš. Já o samomluvě s nikým nikdy nemluvila, připadalo mi to jako soukromá věc, ale jak si tady čtu ty komentáře, tak se dozvídám, že jsem jen poloviční idiot :D
Děkuji za komentář!

[7]: Myslím, že to není o víc divnější, než to, že já si podívám v množném čísle. Neměj strach :)
Děkuji za komentář!

11 Anna | Web | 7. listopadu 2015 v 18:39 | Reagovat

[9]: Hádky sám se sebou jsou zajímavé, ale zároveň trochu směšné, protože se na sebe nedokážu dlouho zlobit a trucovat :D
Mockrát děkuji za komentář! :)

12 lifewithmike | Web | 7. listopadu 2015 v 18:45 | Reagovat

To, že neumíš dlouho trucovat, tě ale donutí k tolik potřebnému kompromisu :D Beru to jako jednoznačné pozitivum :D

13 Anna | Web | 7. listopadu 2015 v 18:46 | Reagovat

[12]: Nemůžu jinak, než souhlasit :D

14 higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 18:59 | Reagovat

Samomluva je příjemná :) Na veřejnosti sice zadělává na trapasy, ale na druhou stranu, když si tě nikdo nevšímá a okolo je hluk, je to jedno.

15 Anna | Web | 7. listopadu 2015 v 19:08 | Reagovat

[14]: Ano, to je. Jak jsem zmiňovala, je to takový němý přítel :) Na Staromáku si povídám sama ráda, hlavně teď, když je brzo tma a všude to hezky světélkuje.
Děkuji za komentář!

16 Yu-chan | Web | 7. listopadu 2015 v 19:14 | Reagovat

Je normální si povídat sám se sebou. Kolikrát jsi ten jediný člověk, který tě pochopí a se kterým se dá rozumně mluvit. :D
Taky mluvím sama se sebou, ale ne moc často. A pak většinou, když se snažím nějak povzbudit. Nebo tak něco. Naposledy jsem sama sebe přemlouvala, ať nebrečím, že jsou kolem lidi. Šeptala jsem si sama pro sebe a snažila se uklidnit. :)
Moc hezký článek. :D

17 Anna | Web | 7. listopadu 2015 v 19:21 | Reagovat

[16]: To je čistá pravda. Sám sebe zná člověk nejlépe, proto je konverzace mnohem příjemnější než mnohdy s ostatními. Dá se vyhnout nepříjemnému tichu.
To je právě ten můj problém - není den, kdybych s sebou nevedla konverzaci. Někdy je to až děsivé :D Na uklidnění, povzbuzení nebo jenom objasnění nějaké situace, je tohle kecáníčko úžasné :)
Mockrát děkuji :) A dík za pěkný komentář!

18 Kate | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 20:08 | Reagovat

I já si povídám sama k sobě. Hloupý je, když jsem myšlenkama mimo tenhle svět - ve svém vlastním, kdesi daleko za obzorem reality - zapomenu se a mluvím k sobě nahlas třeba v autobuse, na ulici a nebo ve škole.
Samomluva je u mě něco jako předzvěst toho, že v mém životě není něco v pořádku, že se necítím dobře, že mě něco tíží, ale nejsem schopná se s tím vypořádat nebo si to neuvědomuji.

Momentálně u sebe pozoruji ne tak úplně samo-mluvu; častěji teď hovořím ke klukovi, který vstoupil do mého života a udělal mi v něm bordel (prostě ho miluju už nějaký ten čas, no :-))

19 Anna | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 21:00 | Reagovat

[18]: Je úžasný a šílený, jak každý prožíváte svou samomluvu jinak. Já si sama s sebou povídám většinu času, ale mnohem raději, když jsem šťastná, zatímco ty to máš právě naopak - když se něco děje.
Páni, to je ale úžasné! Moc ti to přeju! :)

20 Smile | Web | 8. listopadu 2015 v 18:48 | Reagovat

Někdo tvrdí, že samomluva je nemoc, ale podle mě není. Přijde mi, že člověk může mluvit, ke komu chce, i k sobě samému. Většina k sobě mluví "v duchu", někdo nahlas. No a? Jinak se mi líbí, jak tu samomluvu bereš, i já k sobě občas něco sama řeknu, ale sama se sebou nemluvím, dělala jsem to jako menší. :) Nevím, jak to zmizelo - možná do mého deníku.

Mimochodem, psala jsi mi na blog, jestli nechci spřátelit. A spřátelím moc ráda. Už z tvého komentáře jsi na mě  udělala první dojem dost dobrý a tvůj blog se mi líbí jak vzhledem, tak tvým stylem psaní a nápady na články. A speciálně se mi zalíbil popis majitelky blogu v menu. :) Budu ráda, když se mi ozveš, jestli pořád chceš být affs, a zapíšem se navzájem. :)
S pozdravem,
Smile

21 Anna | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 20:16 | Reagovat

[20]: Děkuji za komentář. Ano, beru to přesně, jak jsi řekla - člověk může mluvit ke komu chce. Ale řekněme, že kdybych si na veřejnosti povídala sama s sebou, tak si většina bude příště myslet, že jsem blázen.
Jsem ráda a potěšilo mě, že jsem udělala tak dobrý dojem. Samozřejmě spřátelení stále platí, pro jistotu se ti ozvu ještě na tvém blogu :)

22 adelleheally | Web | 9. listopadu 2015 v 15:02 | Reagovat

To je zajímavé :)
Já mám něco podobného - taky si sama ze sebou povídám, jako bych byla já jediná kamarádka kterou mám :D Jenže já mám často takový momenty, kdy je to extrémní a mám v hlavě zmatek. Takže to si sama se sebou povídám klidně i nahlas a častokrát se zavřu v pokoji, sedím na posteli a povídám si, nebo chodím po pokoji dokola a povídám..
Je to takový způsob srovnávání myšlenek a zmatku v hlavě :D

23 Anna | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 15:18 | Reagovat

[22]: Souhlasím :D Je to příjemné to takhle "vypustit ven" a srovnat si myšlenky.
Děkuji za komentář! :)

24 k2007 | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 23:24 | Reagovat

Ani bych se nedivila, kdyby jsi tenhle článek psala o mně. Bez svojí samomluvy a tudíž bez osoby, které všechno svěřím bych se asi zbláznila.

25 Anna | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 0:04 | Reagovat

[24]: Někdy si připadám jako schizofrenik, akorát s tím rozdílem, že já nezabíjím. Prostě to je, jakobych vedla debatu s tím něčím uvnitř mě. Jako by spolu Anthony a Tony komunikovali (používám postavy z 'This is not me!' :D).
Jinak, děkuji za komentář :)

26 k2007 | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 17:58 | Reagovat

[25]:Jojo, přesně jako schizofrenik, tak ale můžeš být schizofrenik a nemusíš nikoho zabíjet, že jo :D Navíc, schizofrenie se plně projevuje až kolem 20 roku, takže je ještě čas :DD
Nemáš zač :'3

27 Eva | E-mail | 15. února 2016 v 21:17 | Reagovat

To je zvláštní, od malička dělám to, že chodím do kruhu po místnosti a povídám si pro sebe, třeba si při tom představuju lidi, se kterými mluvím (ať už reálné nebo třeba postavy z filmů apod.), a "vytvářím" si v hlavě situace. Je to jako bych si tvořila vlastní svět, v představách se dá všechno "prožít" tak, jak chci (na různé způsoby) a kolikrát chci. Myslím, že to už nejspíš bude mít co dočinění s psychickou poruchou, ale dělá mi to dobře, je to jako únik od reality, která není růžová, tak proč bych se toho měla zbavovat. Jsem překvapená, že jsem na tenhle článek narazila, nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by dělal něco podobného, myslela jsem, že jsem v tom sama
Mě už je přes 20, jsem jedináček a mezi děti jsem nezapadala, dělám to od dětství, taky mě už kdysi napadlo, že bych mohla být schizofrenik, k tomu jsem hrozně nerozhodná, ale nevím, sama si o sobě už myslím, že jsem blázen

28 Anna | Web | 21. dubna 2016 v 21:42 | Reagovat

[27]: Dělám přesně to samé! Vždy, když třeba strávím nějaký čas v koupelně, tak potom před zrcadlem dělám různé dialogy a představuji si situace s lidmi, s kterými chci. Oni říkají to, co bych chtěla slyšet a já odpovídám tak, jak bych chtěla na danou věc zareagovat. Je to příjemné. Myslíš si, že je to nějaká psychická porucha? Doufala jsem, že je to normální, takže jsi mě docela vyděsila...

29 Eva | E-mail | 23. dubna 2016 v 21:51 | Reagovat

[28]:: Popravdě, nevím, jestli je to porucha, a rozhodně jsem tě nechtěla vyděsit, jen opravdu (už léta) nevím, jak si to vysvětlit. Jestli to je porucha, tak jsem zatím opravdu nikde nezjistila, jaká by to mohla být. Nic, co by tomu odpovídalo, jsem nenašla. Lidem kolem sebe, ať už známým, cizím nebo kámoškám, to neříkám, vědí to o mně jen rodiče. Ti se nad tím vždycky maximálně pousmáli a nikdy to nijak neřešili, žádný problém s tím nemají, ani to nějak nekomentují. Mám s tím ale problém, když mám někam jet. I když bych někdy možná cestovala i ráda, vím, že to tam dělat nemůžu, tím pádem mám pocit, že bych se tam unudila a zbláznila. Jak říkám - je to poprvé, co zjišťuju, že nejsem sama, a to mě zase naopak spíš uklidňuje, že je to normální a v pohodě. U mně to vypadá přesně jak píšeš, to co říkají oni a co říkám já... Jsem ráda, že jsem na tuhle diskusi kápla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama