Sem se mohu vrátit

12. února 2016 v 21:22 | Anna |  Téma týdne
Tenhle týden byl šílený a jsem schopna říct, že i jeden z nejhorších za rok 2015 a 2016 (zatím). Byla jsem v osmačtyřiceti hodinové depresi, málem umřela na dehydrataci a zničila jednu drahou barvu na malování. Kdyby tu nebyli lidé, kteří pro mě představují domov, asi bych tenhle měsíc skončila na úmrtním listě, které se vystavují ve městech.


Hádky a hádky a zase hádky. Všichni je známe. Ale každý je snáší jinak a po svém. Třeba já proležím celý den v posteli, bavím se zíráním do stropu a jako každý druhý člověk - brečím. Nemám hádky ráda. Tedy, každý je pochopitelně nemá rád, ale já nemám ráda ty nevyřešené spory mezi dvěma lidmi. Je to nepříjemné a trapné.
V úterý jsem zažila jednu ze svých nejhorších svou nejhorší hádku. Byla s mou jedinou skutečnou kamarádkou, které asi jako jediné z "přátel" věřím - respektive, řeknu jí opravdu mnoho. O čem byla a jaká byla její podstata, není důležité, protože je už za mnou a mezi námi dvěma je to už zase v pořádku, ale v ten okamžik jsem nemohla dýchat. Jsem až nezdravě přecitlivělý člověk, každý, kdo mě alespoň dvakrát viděl, to potrvdí. Každopádně, jsem měla pocit, jakoby se můj hrudní koš vůbec nezvedal a drtil moje plíce, mé nádechy.
Důvod, proč to všechno píšu právě do tématu týdne je ten, že kdyby tu nebyla moje rodina, můj domov, zhroutila bych se. Je až k neuvěření, co pro mě jsou schopni udělat a jak moc jsou mi schopni pomoct. Mým domovem je moje rodina, je to místo, kam se můžu vždy vrátit a vím, že budu vždy vítána.
Většina přátelství není na celý život. Já jsem připravena přijmout, že za pár let si i ta hrstka přátel, které mám, nebude pamatovat, že se dřív bavili s nějakou Annou.

Moje rodina mi pomůže, abych to dokázala přijmout a jít dál.

(téma týdne: domov)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucka | E-mail | Web | 13. února 2016 v 11:35 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím a jsem moc ráda, že tvoje rodina je tak úžasná a dokáže tě podržet, když na tom nejsi zrovna dobře. Někdy to beru jako samozřejmost, protože moje rodina a příbuzenstvo jsme si všichni hodně blízcí a já vím, že to tak v mnohých rodinách nefunguje. Někde ani ta obyčejná podpora, kterou já beru jako nedílnou součást rodiny, neexistuje. Ale jsem moc ráda, že to u tebe platí, že tě vždy podrží, tak to má v rodině být. :-) Snad už podobných hádek s kamarádkou moc nebude, já sama jsem takovou velkou zažila jednou a jsem moc ráda, že je to za námi. :-)

2 Anna | E-mail | Web | 13. února 2016 v 17:30 | Reagovat

[1]: Přesně, jak říkáš - někdy beru svou rodinu jako samozřejmost. Ale díky blogu, na kterém nacházím opravdu mnoho blogerů, kteří takovou rodinu nemají, jsem si uvědomila, jak velké mám vlastně štěstí.

3 Kath | E-mail | Web | 13. února 2016 v 17:48 | Reagovat

Taky jsem hrozně přecitlivělá a ačkoli se s tím snažím něco dělat, nemůžu si pomoct :/ Každopádně buď ráda za to, že máš takovou kamarádku, protože těch, kterým můžeme v životě věřit, je opravdu málo :)

4 Anna | Web | 13. února 2016 v 18:07 | Reagovat

[3]: U mně se tahle přecitlivělost začala projevovat někdy na začátku školního roku. A ačkoli se stýkám s lidmi, kteří přehnanou přecitlivělostí rozhodně netrpí, nijak se to nelepší. Snad jednou :).

5 Fredy Kruger | 14. února 2016 v 0:52 | Reagovat

" Z půdy k nám  lítají komáři !!"

,,proboha  jen ať se nespáří
s nějakým cizím komárem,
jež zanesen  například  s banánem !
hovoří strýc : ,, tam z Afriky kdesi ,,!

" Jááá... povědomě  hráb na pačesy !!
štípl mě komár !!  zděšeně   říkám "

,, to bude určitě komár ten... ZIKA !!? ,,

" Řve otec : " Proš strašíš  uličníka ??
... kam běžíš ?? wole ?? "

" Pryč tati !
... bojím se, že asi potratím !!"
( Františekk Beyčekk  řve  jako doga ) :

" Gy ne ko lo ga !!!   GY ne ko loga !!"

" Ničeho u vás jsem nezjistil !
( tak MUDr  Wull  hocha ujistil )

... " Nepotratíte !!  nuže !!
víte proč ??  neboť jste mužem !!!"

" Jsem mužem !"  křičí hoch :  Jaký to pocit !!"

Ihned do běží říct  matce  a otci !
však radost jeho je zkažena !

" Když hochem jsi,  zůstaneš bez věna !!
... hoch marně řve.  " Kurwa !... ne !  tati ! ... ne  mami !"

... jak zbytečně těšil se na vdávání !

6 Smile | E-mail | Web | 15. února 2016 v 21:49 | Reagovat

Nádherný článek... Závidím ti tvé vztahy doma. Ale samozřejmě v dobrém. :)
Znám to, taky nesnáším hádky a ještě víc ty, které nejsou dořešené. My to právě takhle máme doma, o něčem se bavíme, pak se začnem hádat a rodiče prostě odejdou z místnosti, aniž bych to dořekla, takže spor je otevřený dalších x týdnů, než se zas jednou potkáme v kuchyni a pohádáme znovu. Nechápu, jak můžeme žít všichni v jednom bytě, fakt ne.
Každopádně věřím, že tvá rodina a tvůj domov jsou tak úžasný, jak je popisuješ. A myslím si, že na Annu přátelé nezapomenou. :)

7 Anna | Web | 15. února 2016 v 22:57 | Reagovat

[6]: Jsem ráda, že mám takové vztahy, ale někdy je to i těžké. Když jsem vytočená ze školy, vyliju si to ns našich a poté mě můj výpadek rozčiluje x dnů. To pak peču koláče a snažím se být milá :D.
A další věc, která mě poslední dobou tíží je ta, že se bojím, že tyto vztahy nejsou navždy. Vidím to u svých rodičů s prarodiči, kteří mají poněkud komplikované vztahy.
Ačkoli teď nemůžu říct, jestli si mě budou lidé pamatovat i za dalších dvacet let, jsem ráda, že di mě pamatují TEĎ. Je hezké, když vás v cizím městě, kam chodíte maximálně do školy, zdraví v cukrárně křestním - vždy to mile potěší :D :).

Jsem ráda, že se ti článek líbil a i za krásný komentář :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama