Dýchám

1. května 2016 v 9:40 | Anna |  Téma týdne
Tlak ve tváři a v nose. To bylo to první, co se změnilo a čeho jsem si všimla. Octla jsem se pod vodou, ale i přesto jsem se zkoušela nadechnout. Ovšem tlak vody tlačil tak silně na mou tvář, že jsem klesala níž a níž. Potřebuji vzduch, potřebuji vzduch, opakovala jsem si a snažila plavat vzhůru k hladině. Nemohla jsem. Cítila jsem, jak mě pálí oči, jaký silný tlak mám v celém obličeji. Ale to, co jsem potřebovala, jsem neslyšela - tlukot svého srdce.

Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem si byla vědoma toho, že mám astma.


Byl to každý normální pátek - akorát, že jsme se neučili. Jeli jsme na Lasergame na Českomoravskou. Mám to tam ráda a vzhledem k tomu, že bylo přímo fantastické počasí, jsem měla i dobrou náladu.
Celkově si ale myslím, že tenhle týden byl pro mě náročný a velmi hektický - hlavně z psychického hlediska. S mojí nejlepší kamarádkou E. jsme se přestali bavit - ona mě opustila kvůli mé neupřímnosti a já opustila jí, kvůli jejímu nepodporování - ovšem, z mé strany toho bylo mnohem více. Bylo tedy jen otázkou času než zkolabuji, nebo se mi něco stane.


Když jsem v pátek okolo sedmé večer odjížděla z kreslení, které mám na Žižkově, procházela jsem svou typickou trasu k metru na stanici Hlavní nádraží. Všude sedělo jako vždy mnoho bezdomovců, kteří si mě i jiné ženy obdivně prohlíželi a přitom pokuřovali - nebudu tajit, že se jich trochu bojím.
Ten den bylo krásně. Všude tolik překrásných kvítek, na obloze nebyl jediný mráček a slunce svítilo tak, že jsem své dioptrické brýle nahradila za sluneční.
Než jsem ovšem začala cítit divný tlak na obličeji. Cítila jsem se stejně, jako když mám nemocné dutiny; tlak v obličeji divně pumpoval. Snažila jsem se nevěnovat tomu pozornost a jít prostě dál, ale za necelých deset vteřin jsem přestala cítit krk a pomalu jsem cítila, jak mi dochází kyslík. Nemohla jsem vyplavat vzhůru a nadechnout se. Ta propast byla příliš hluboká.

Bezdomovec, nebezdomovec, sedla jsem si vedle ně na lavičku a snažila se popadnout dech. Věděla jsem, že mám astmatický záchvat, ale nemohla jsem mu zabránit - ventolin jsem u sebe neměla a voda mi došla během kreslení. Tak jsem tam jen seděla a sýpavě se dusila a znovu nadechovala. Než ke mně přišla jakási paní, kterou jsem už viděla velmi zamlženě.
Nejsem si jistá, ale myslím, že mě několikrát propleskla a dala mi napít své vody. Nevnímala jsem to. Její stálé oslovování "zlatíčko" jsem sice slyšela, ale bylo tak daleko.


Jestli vám někdy někdo řekl, že před smrtí máte v hlavě jen tu hroznou bolest, lhal. Já jsem sice věděla, že neumírám, ale nakročeno jsem k tomu měla také. Viděla jsem všechny ty hrozné blbosti, které jsem v posledních dnech udělala. Jak jsem odmlouvala mamce, když mi nutila černý kabát, jak jsem byla vulgární na sestru a v neposlední řadě, že jsem se pohádala s E.

Všechny tyhle chyby jsem viděla před sebou, než jsem vyplavala vzhůru a znovu se nadechla.

(téma týdne: nad propastí)
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sněhurka | E-mail | Web | 1. května 2016 v 11:12 | Reagovat

kliknutí na tento článek se opravdu vyplatilo :D

2 Mad Hatter | Web | 1. května 2016 v 11:51 | Reagovat

Zajímavý, hezky napsaný článek :)

3 Fredy | Web | 1. května 2016 v 12:02 | Reagovat

zajímavý krásný článek :-)

4 Anita Barrasa | E-mail | Web | 1. května 2016 v 13:38 | Reagovat

S astmatem je to těžký, zvlášť teď na jaře, doufám, že nebudeš mít víc záchvatů... Ty pocity znám, když jsem onemocněla, začala mít čtyřicítky horečky, také jsem přemýšlela nad vším, co jsem udělala, co jsem mohla udělat jinak, pár dní halucinace... teď jsem ráda, že to mám za sebou, ale zase mi to pomohlo se nad sebou zamyslet. :)

5 Anett | E-mail | Web | 1. května 2016 v 13:41 | Reagovat

Jen by mě zajímalo, zda je to tvůj opravdový příběh nebo je smýšlený? :-) Protože mě opravdu dostal.

6 Anna | Web | 1. května 2016 v 13:43 | Reagovat

[5]: Ne, tento "příběh" se skutečně stal :).

7 Gabriella | Web | 1. května 2016 v 14:36 | Reagovat

Astma nemám tak nevím jaké to je, ale když jsem byla menší měla jsem takovou "příhodu" . S babičkou jsme jeli k nějakému jezeru poblíž. Voda byla studená a já i přesto, že mi říkali ať neplavu nijak daleko jsem je neposlechla. Mé tehdejší plavání byla spíš neplavání a když jsem se dostala o něco hlouběji než jsem dosáhla měla jsem v mžiku hlavu pod vodou. Nevím co by se stalo, kdybych tehdy u sebe neměla nafukovacího delfína. Ale dobře si pamatuji jak jsem se snažila marně nadechnout. Od té doby nejsem schopna plavat tam kde pod sebou nemám dno. Ale to se s tím tvým absolutně nedá srovnávat.  Ale jinak jsi to popsala naprosto úžasně. Jsou z toho ty pocity dost dobře cítit až mě to dostalo :)

8 Anna | Web | 1. května 2016 v 16:18 | Reagovat

[7]: Já jsem nikdy nebyla dobrý plavec a i dnes nedokážu pod vodou otevřít oči nebo nemít zacpaný nos rukou. Takže to naprosto chápu a jsem si jistá, že v ten moment to musela být šílená panika. Jsem ráda, že si u sebe měla delfína :).

Jsem ráda, že se ti článek líbil a že se mi povedlo mé pocity procítit i do článku :).

9 xx | Web | 1. května 2016 v 22:00 | Reagovat

tyjo :O je krásný, když si jakoby uvědomíš svý chyby :)
úchvatnej příběh a sem moc ráda, že tu opět jsi :)
dokonalej článek <3

10 Anna | Web | 2. května 2016 v 11:23 | Reagovat

[9]: Děkuji :). Člověk by si měl uvědomit své chyby, bohužel většina z nás, včetně mě, k tomu potřebuje popostrčení; například astmatický záchvat, že :D.

Mockrát děkuji ♥!

11 adelleheally | Web | 2. května 2016 v 21:48 | Reagovat

úžasnej článek, suprově napsanej. Měla jsi štěstí, že tam ta paní byla a pomohla ti. Já jsem při záchvatech paniky, nebo když jsem se jako malá učila plavat (dodnes mám z vody fóbii), jsem nemohla dýchat a dusila se, bylo to děsný, takže tě chápu.

12 Anna | Web | 3. května 2016 v 10:50 | Reagovat

[11]: Jsem moc ráda, že se ti článek líbil a že se mi podařilo ti trochu přiblížit pocity, které jsem v ten moment cítila :).

Voda je dodnes muk malej nepřítel, ačkoli z ní fobii nemám.

13 Lucka | E-mail | Web | 4. května 2016 v 10:02 | Reagovat

No, hodně mi to připomnělo moje dospívání, v té době jsem měla záchvaty nejhorší... Dneska můžu asi mluvit o štěstí, ale není to tak zlé, klasický záchvat, kdy se mi svírá u srdce a nemohu se nadechnout, jsem už asi dva roky neměla. Na druhou stranu je fakt, že neběžím nadšeně do louky plné květin a pokud u cesty vidím kvetoucí strom, radši přejdu na druhou stranu. Tyhle záchvaty jsou moc nepříjemné, nesnášela jsem je, protože mě omezovaly... Musela jsem si ráno a večer dýchat Ecobec a při potřebě ventolin, ten jsem u sebe zpočátku vůbec nenosila a nejednou se mi to vymstilo, po čase jsem dostala i něco podobného, jen silnější verzi při případu nouze, protože jsem měla tyhle záchvaty vážně ošklivé, ale jak říkám, dnes už je to daleko lepší. Doktor říkal, že pubertou se to může změnit, ale kdyby to tak bylo, znamenalo by to, že moje puberta odešla asi v 19, navíc jsem si jako pravý puberťák nikdy nepřipadala... :D Ale budu ti držet palce, abys i ty měla podobný vývoj a tvoje záchvaty se zmírňovaly či zmizely úplně. A k těm chybám, nikdy není pozdě na to, abys něco změnila, teď už navíc víš, co bys změnit chtěla, tak hurá do toho... :-)

14 Petra | Web | 4. května 2016 v 13:03 | Reagovat

Pane jo, docela tě lituji.
Já naštěstí astma nemám, ale mám kamarádku, která ano. Vždycky má takový kašel, jestli se tomu tak dá říkám, že to v ní úplně chrochlá. Fakt vás holky lituju :(
Ale jinak krásný článek :)

15 Smile | Web | 4. května 2016 v 21:10 | Reagovat

Na začátku jsem se hrozně lekla, že jsi se někde začala topit. Potom jsem měla šok z toho, že máš astma a tohle se ti stalo uprostřed Prahy... Každopádně jsem šťastná za to, že jsi v pořádku - doufám. A mrzí mě, co se ti stalo... Snad to teď zvládáš líp. :)
A... já před smrtí, tedy, měla to být moje smrt, a mockrát. Ale já před smrtí viděla jen ty nejlepší zážitky a myslela na lidi, který miluju...

16 Anna | Web | 5. května 2016 v 19:18 | Reagovat

[14]: Mockrát děkuji za podporu a jsem ráda, že se článek líbil :).

[15]: Moc mě tvůj komentář potěšil .). Je krásné slyšet, že se o mně druzí strachují, řekla bych, že je to i nějaký druh přátelství.
Momentálně je to těžký. Nesmím běhat, protože když se zadýchám, nemohu popadnout dech a musím použít inhalátor, protože on je ta jediná věc, která dokáže můj dýchací systém vrátit do normálu.
Řekla bych, že pohled před smrtí má každý odlišný; někdo vidí životní chyby, někdo vidí svůj dlouhý spokojený život a druzí vzpomínají na milované příbuzné. Je to zvláštní a osobní zároveň :).

17 Sheilene | Web | 6. května 2016 v 20:48 | Reagovat

Páni.. četla jsem to se zatajeným dechem a málem jsem se zapomněla nadechnout (jak příhodné).
Lidi, co se s astma nesetkali asi těžko pochopí jaké to je (mě nevyjímaje).. ale věřím, že to musí být hrozný pocit.. nedokázat se nadechnout. Drž se, kočko.. a hlavně ať tě ty záchvaty moc nepřepadají. :)

18 Anna | Web | 14. května 2016 v 11:33 | Reagovat

[17]: Ano, je to neskutečně divný pocit. V momentální době jsem nucena podstoupit několik vyšetření (už jsem podstoupila například zátěžové testy, odběry krve), při kterém doktoři pozorují, zda dostanu záchvat - pokouší se ho u mně vyvolat, aby věděli, jak ho léčit. Většina astmatiků má totiž velmi individuální záchvaty - u každého probíhají odlišně.

Mockrát děkuji :). Doufám, že to v následující době bude jen a jen lepší :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama