Žijí vůbec?

28. května 2016 v 15:03 | Anna |  Téma týdne
S posmutnělým úsměvem pokládá kytici na kamennou desku. Zvedne oči, aby si znovu přečetla to důvěrně známé jméno, které si bude pamatovat už navždy. Olivia Parkerová, * 13.5. 2000 † 22.10. 2011.
"Ahoj zlatíčko," pozdraví žena a usměje se na fotku vedle dívčina jména. Tolik jí chybí dceřin zvonivý hlásek, její pisklavý smích.
"Doma je vše při star-" do ženy narazí drobná dívenka, sotva čtyřletá. Smutně a trochu vyděšeně pohlédne na postarší ženu a tiše ze sebe vydá omluvu. Žena na to nic neřekne a děvče rychle odběhne za starším chlapcem.
Žena se za ní už ani neohlédne.


Každý někdy přemýšlel o tom, jaký byl v minulém životě. Kým jsme byli? Jací jsme byli? Otázky, na které nikdy nebudeme znát odpověď, přesto se je tak zoufale snažíme zjistit. Bádáme, doufáme. A nevíme.
Jestliže opravdu existuje něco jako reinkarnace, co když se narodíme v době, kdy naši známí ještě žijí?
Představte si jakoukoliv dětskou tragédii, která se v minulosti stala. Rodiče těch dětí musí dodnes trpět představou, že by jejich potomci právě dnes odcházeli na střední školy nebo by se vdávali a ženili. Co, když ale stále žijí?


Míjíme je každý den, ale nikdy jim něvěnujeme tolik pozornosti. Jsou to jen další cizí lidé. Neznámí. Neviditelní.
Před několika lety mi zemřel děda - měl jen polovinu plíce, ale stále kouřil a kouřil, až se nakonec udusil a zemřel ve spánku. Ačkoli to byl můj vlastní dědeček, nikdy jsem ho pořádně neznala. Byla jsem ráda, když jsem ho mohla navštívil alespoň jednou, dvakrát ročně. Mnohem bližší mi byli (a jsou) mí nevlastní dědečkové.
Děda mi ale chybí. Vyčítám si, že jsem nebyla dost odhodlaná na to, ho poznat. Byla jsem ale jen dítě. Hloupé a malé. A bezmocné. Nevím, kým děda byl. Kdo byl.
Možná ale žije. Když po dlouhém spánku otevřel znovu své oči, první, co viděl, byla záře světel v porodním sále. Nevěděl, kým je a kdo je. Bylo to jako kdyby se vzbudil s neskutečnou a nenávratnou amnésií. Neuměl však mluvit. Nemohl nikomu říct, že neví, kdo je.
A za tu dobu, kdy se znovu učil poznávat svět, zvuky, tváře a slova, která vycházela z úst nových lidí, zapomněl, že si někdy myslel, že měl amnésii. Zvykl si na nové prostředí a na nové lidi. Zapomněl na dobu předtím.

A dnes, o čtyři roky později, kdy za něho má rodina stále truchlí a navštěvuje jeho hrob, chodí jeho Nové já po světě, navštěvuje mateřskou školu, hraje si s dětmi a poznává (dřív tak známý) svět kolem sebe. Má možnost začít od znovu. Má možnost být někým jiným. Má možnost znovu žít.

A nebo nic jako reinkarnace neexistuje a my se musíme smířit s představou, že na konci cesty není žádný nový začátek. Je konec, který čeká nás všechny.

(téma týdne: minulé životy)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Smilee | Web | 28. května 2016 v 18:34 | Reagovat

Tak fajn, tvoje články si asi fakt nebudu moct číst před spaním, protože bych potom neusnula a musela o těchto věcech myslet.
Já také přemýšlím nad tím, kdo jsem dříve byla v minulém životě. Jestli to nějak ovlivňuje mé chování. Možná že jsme někdy někoho, s kým jsem se znala v minulém životě potkala. A nebo naopak jsme žila už hodně dávno.
Rozhodně s tou amnésií to je hodně na zamyšlení. Fakt, teď si mi tuhle myšlenkou vtloukla do hlavy a já se jí nezbavím xD Ale možná, že fakt nějaké minulé životy existují, je spousta příběhu, kde malé děti vyprávějí o těch svých.
Fakt skvěle napsaný článek, strašně ráda podobné čtu.

2 Anna | Web | 28. května 2016 v 18:52 | Reagovat

[1]: To opravdu nikomu nedoporučuji :D. Číst mé články před spaním (celkově číst v jakoukoliv hodinu mé články) je mozkovým buňkám nebezpečné - životu ani tak ne.
Osobně představa toho, že jsem třeba kdysi byla bohatá aristokratka, která si se svým novomanželem zaplatila plavbu v první třídě na Titanicu, je vzrušující a zoufale nešťastná zároveň.
Osobně doufám, že něco takového vskutku existuje. Pro člověka je nadlidsky nemožné přemýšlet o ničem. Nic zkrátka není. Jak si máme tedy představit, že po smrti opravdu není NIC :)?

3 all-is-magic | E-mail | Web | 28. května 2016 v 19:10 | Reagovat

Já jako malá tak nějak podvědomě tušila, že se lidé po smrti někam zase narodí. Dokonce asi po čtyřech letech dědovi smrti, to jsem měla asi osm, jsem si z ničeho nic na něj vzpomněla a blesklo mi hlavou, že se někam "vtělil"...

4 stuprum | Web | 28. května 2016 v 21:14 | Reagovat

Doufám, že na další životy nevěříš. Nechci znít hrubě, ale víc vymytých mozků na světě nepotřebujeme. Jako by nám jich náboženství nedalo dost. :)

5 Anna | Web | 28. května 2016 v 21:39 | Reagovat

[4]: Ani ne, spíše mě vzrušuje ta představa, že je to možné (spíše nemožné). Představa, že to porušuje veškeré přírodní vědy a přírodní zákony. Ale nedá se říct, že bych věřila v něco takového :).

6 Gabriella | Web | 28. května 2016 v 21:47 | Reagovat

Zastávám stejného názoru jako ty. Myslím si,že ti co zemřeli se znovu narodili a žijí nový život. Zapomněli na to co bylo předtím a na to, že již žili. Předci jen každý někdy měl pocit, že již tuto osobu či místo zná a ví, že tu ještě nikdy nebyl. To je třeba jedno vysvětlení :)
Zemřela mi babička, když mi bylo asi pod 10let, nevěděla jsem to jinak bych jí na pohřeb šla. A do teď si to vyčítám, ale co když je fakt teď pořád někde mezi námi akorát jako někdo úplně jiný? :) Krásně napsaný článek

7 Kira Curatio | E-mail | Web | 28. května 2016 v 22:54 | Reagovat

Je to úžasně napsané! <3

8 Anna | Web | 29. května 2016 v 1:38 | Reagovat

[6]: Je tolik věcí, které jsou nám obyčejným smrtelníkům neznámé, ačkoli se jim zoufale snažíme přijít na kloub. Některé věci by měli zůstat skryté a to platí i o této záhadě. Zda to je či není pravdou? Komu na tom záleží, když to jen za pár desítek let zjistíme sami :).

[7]: Ach, děkuji!

9 Anita Barrasa | E-mail | Web | 29. května 2016 v 12:03 | Reagovat

Je to dost zajímavá myšlenka, myslím si, že opravdu naše životní cesta nekončí jediným životem, ale že se naše duše převtěluje do jiných těl, která ale žije samostatně, a tak se ti, co známe, o našich nových životech nedozvědí, budou truchlit nad zesnulým, který zase bude žít jinde... takový koloběh života. Ale těžko říct, jak to vůbec je.

10 Anna | Web | 29. května 2016 v 12:09 | Reagovat

[9]: Ano, těžko říct. Já doufám, že to nekončí, ale na druhou stranu jsem velký realista, proto si také říkám, že je to možná konec. Je na nás, aby každý prožitý den na Zemi a mezi živými byl opravdu prožitý, protože kdybychom se příliš upnuli k myšlence, že to není konec, nemuseli bychom tenhle posmrtný život prožít - zkrátka, bychom ho jenom přežívali a o tom to není.

11 E. | Web | 29. května 2016 v 15:33 | Reagovat

Zajímavá úvaha, která mě donutila se nad tím zamyslet. Nevím, ale myslím, že bude něco dalšího, že to neskončí jen tak.
Já měla také dědu, kterého jsem moc neznala. Jezdili jsme tam jen párkrát a on byl takový morous a s bratrem jsme byli malí a báli jsme se, protože furt jen křičel a právě byl také silný kuřák a zemřel ještě, když jsme byli malí a na pohřeb nás nikdo nevzal, dost mě to mrzelo.

Jinak děkuji za pochvalu mého blogu:-)

12 Kate. | Web | 29. května 2016 v 18:28 | Reagovat

Já na posmrtné životy do určité míry věřím, prostě nevěřím tomu, že člověk umře a dál nic, podle mě by ten život pak neměl téměř žádný smysl. X let "dřít" a snažit se, abychom něco dokázali a pak jen zmizet v zapomnění. Ale je to čistě jen můj názor. Každopádně hezký článek. :)

13 extras-diary | E-mail | Web | 29. května 2016 v 19:03 | Reagovat

Podle mě pak konec určitě nenastane, ale na reinkarnaci taky nevěřím, spíš si myslím, že to bude něco úplně jiného :)

14 Anna | Web | 29. května 2016 v 20:08 | Reagovat

[11]: Ach ano, můj byl úplně stejný. Přesto mi ale neskutečně chybí. Takovému člověku se muselo něco stát, že žil tak, jak žil. Že skončil tak, jak skončil.

Nemáš vůbec za co, rozhodně jsi o mě neslyšela naposledy :).

[12]: Netuším. Co když život nemá smysl? Co když je to všechno jen pomíjivá náhoda? Třeba za několik milión let vyhyneme. Třeba vyhyneme už zítra. A už o nás nikdo nikdy neuslyší. Život je šílený a nikdo neví, co bude po něm.

[13]: Myslím si, že reinkarnace je něco, s čím přišli lidé. Kdo jiný, než oni, že :)? Takže souhlasím, že nastane (zřejmě) něco úplně jiného. Je to nejvíce pravděpodobné.

15 Ezza | holland-roden.blog.cz | Web | 29. května 2016 v 21:21 | Reagovat

Zajímavý článek, který mě donutil přemýšlet.. a to nemám takhle večer ráda :D Máš vážně skvělý smysl pro psaní :) Mrzí mě, že jsi ho nepoznala tak jak si chtěla, mám to podobně.

16 Anna | Web | 29. května 2016 v 22:38 | Reagovat

[15]: Ano, už několik lidí mi řeklo, že bych neměla tak moc přemýšlet, že potom mají špatné spaní :D. Mockrát děkuju - za obě věci :').

17 smile-la | Web | 30. května 2016 v 12:29 | Reagovat

Taky poslední dobou často myslím na to, kým jsem asi dřív byla, že jsem možná někomu v životě sehrála důležitou roli, nebo jsem naopak vůbec nic neznamenala.
Na reinkarnaci nevím, jestli věřím. Je to zvláštní a nic o tom nevím, takže je těžké o něčem takovém uvažovat. :)

18 Anna | Web | 31. května 2016 v 14:18 | Reagovat

[17]: Ano. Jestliže jsme v tomhle životě podceňovaný, ptáme se, zda jsme v životě nebyli naopak oblíbení - a naopak. Škoda, že se to nikdy nedozvíme.

Souhlasím. Ačkoli jsem tento článek psala já sama, sama nevím, co je pravda a čemu mohu věřit. Ale o tom to je - nikdo neví, co bude po tom.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama