Dospělé děti

18. června 2016 v 15:47 | Anna |  Listy z deníku mého života
"Hele, já vím, že mi dva se moc neznáme, ale nebreč," řekla jsem, když jsem si sedala vedle něj na studený povrch schodů. Připadala jsem si hloupě, jak jsem tam tak seděla a utěšovala cizího kluka kvůli své kamarádce. Samozřejmě, že na mém pocitu hlouposti mělo podíl i to namalované obočí.
"Ona sama v tom má guláš. Dej jí čas."
"Jak dlouho?" Zeptal se posměšně. Šedivou kapucí si zakrýval rudou tvář od vzlyků. Neviděla jsem mu do ní, ale věděla jsem, že brečí.
Vzdychla jsem a podívala se před sebe na dveře z neskutečně světlého dřeva.
"Tak dlouho, jak jen ona bude potřebovat."


Čtvrteční noc mi jasně dokázala, že jsme dospěli a přitom všichni zůstali dětmi. Je až smutné, že celý náš život není o ničem jiném, než o vztazích, které ničíme a vytváříme mezi sebou.
Ve čtvrtek večer jsme se měli všichni rozloučit s naším týdenním pobytem daleko od civilizace jakousi diskotékou, které se pořádají na dětských táborech. Tancování. Urovnávání špatných vztahů. Ploužáky.

Mé kamarádky to vzaly až směšně vážně; má spolubydlící K., po uši zamilovaná do svého kamaráda z mé třídy, se u mně dožadovala toho, ať ji udělám něco s vlasy. Přála si vypadat úchvatně. Víte, dlouho jsem si o ní myslela, že je dětinská, ale když tu osobu poznáte, když jí chcete poznat, zjistíte, jak příšerně jste se mýlili. Ona je zkrátka jen nesmírně odhodlaná být taková, jaká skutečně je. Jak se skutečně cítí.


A nakonec jsme stejně nikdo netancoval. Nebo alespoň náš dívčí (čítající dva chlapce) klub. K., s vyžehlenými vlasy tak pečlivě, že bych si to takhle nevyžehlila ani na sobě, nalíčená tak měkce a něžně, že připomínala mořskou pannu, skončila nakonec na našem pokoji s úplně rozmazanými očními stíny na tváři. Spolužák měl v tu dobu oči pro jinou. A stále má.
A L., úchvatná malá dívenka s drobným tělíčkem, která mi namalovala mé (přesto přírodně husté) obočí, se připravila zase kvůli jinému chlapci. A nyní se dostáváme k celému příběhu, který čítá i mně. Byť, jen jako vedlejší postavu.

Bylo mi těch nebohých holek líto; zatímco K. se nebála veřejně říct, co cítí, L. jen doufala, že je láska jejího kamaráda opětovaná. Bylo jen otázkou času, než se jedna z nich dostane do milostného trojúhelníku. Přesto nikdo nečekal, že v něm skončí obě dvě - větší kandidátkou na něj byla K. Věděli jsme, že se kolem něj motá už nějakou dobu jistá dívka, které jsme s chutí říkali Roztažnožka - tuhle přezdívku ani nemusím vysvětlovat, že. Přesto K. doufala, že její kamarád není tak pitomý a že se jí nenechá svést. Ale kluci v tomhle věku mají svojí hlavu a jsou stejně jako dívky potěšeny, když jim někdo neustále opakuje, jak jsou krásní a neodolatelní.


U L. to ale nikdo nečekal - ani ona sama. Bláznivě zamilovaná do chlapce M. si vůbec nevšimla, že je tu další chlapec, tentokrát připraven unést břímě vztahu s ní. A tak se tihle tři puberťáci ocitli v nekonečném zamotaném vztahu. L. milujícího M., který jí lásku však neopětovává, a D. milující L., která si jeho lásky však vůbec nevšimne.
Když D. vyzval L. k pomalému tanci na jakousi, mně neznámou, písničku, doufal, že si L. uvědomí jeho city k ní. Ale L. je vůbec nepostřehla už jen z důvodu, že měla co dělat, aby zadržela slzy, které se jí draly na povrch. M. totiž tento tanec nevynechal; tancoval s dívkou z vedlejší třídy. A samozřejmě, jak je u ploužáků nepsaným pravidlem; držel jí za zadek. L. hned po tanci s brekem utekla na pokoj, kde jsem bydlela s K.

A teď na řadu přicházím já.

D., vyveden z míry celou situací a v mírné depresi, se octl na schodech z druhého patra do prvního. Šedivá kapuce mu zakrývala obličej, ale prozradil se vzlyky, které mu unikaly z úst.
"Jdi ho utěšit, Ani!" pobízely mne holky. Nechtělo se mi do toho. Vždyť toho kluka vůbec neznám. Co mu jako mám říct? Promiň, má kámoška si vůbec nevšimla, že má dalšího nápadníka?

"Vůbec ho neznám..."
"Ale s lidmi ti to jde. Jsi tady ta jediná, která ho dokáže utěšit."
A tak jsem šla za úplně neznámým klukem a... zbytek už znáte. Promluvila jsem mu do duše a řekla pár vlídných, přec pravdivých slov a on poslouchal. Mlčky naslouchal tomu, co jsem mu říkala a co jsem považovala za správné vyřknout a říct narovinu.
Nakonec mi poděkoval a řekl, že mu to pomohlo. A pak už jsem ho viděla jen nastupovat následující den do autobusu na zpáteční cestu do Prahy.

Teď, když si to přemítám, musím se smát. Měla jsem pravdu. Jsme stále ty děti, které matky učily chodit a říkat první slůvka. Jediný rozdíl je v tom, že posouváme hranice našeho věku. Pro ostatní jsme dospělí. Ale my víme sví.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kate | Web | 18. června 2016 v 16:27 | Reagovat

Tak to je nádherné :) :3

2 Anna | Web | 18. června 2016 v 21:42 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuji :)!

3 Gabriella | 18. června 2016 v 22:23 | Reagovat

Tvoje články mě vždycky nadchnout, jsou tak překrásně napsány :)!

4 Anna | Web | 19. června 2016 v 10:37 | Reagovat

[3]: Nepřeháněj! Myslím, že ty máš o moc lepší články, navíc, tenhle mi nepřijde vůbec dobrý. I tak ale moc děkuju :)!

5 E. | Web | 20. června 2016 v 13:20 | Reagovat

I když se snažíme být dospělými, tak uvnitř jsme pořád dětmi. Někdy nás něco dokáže zranit, a pak se ukazuje naše dospělost, a to jak jsme odolní.

6 Anna | Web | 20. června 2016 v 16:51 | Reagovat

[5]: Souhlasím. Na dospělost se dá pohlížet různými úhly pohledu a je jen na nás, jak jí pochopíme a jak jí přijmeme.

7 smile-la | Web | 21. června 2016 v 16:00 | Reagovat

S láskou je to vždycky na draka.. znám to až moc dobře..
mrzí mě, co se D. stalo, snad se to brzy urovná a on se dá dohromady, vím, jak zlomený srdce bolí. A ty jsi hodná, že jsi se mu snažila pomoct..
navždycky budeme děti

8 Anna | Web | 21. června 2016 v 19:42 | Reagovat

[7]: D. s L. jsem dnes potkala na chodbě a musela jsem se na ně neustále usmívat - ti dva nakonec skončili spolu a mě to dělá (za ně) neskutečně šťastnou. Přála jsem jim to, on (i ona) si to jednoduše zasloužili.

9 Smilee | Web | 22. června 2016 v 20:24 | Reagovat

Já jsem si nedávno také něco podobného uvědomila. Ještě nedávno mi přišlo vtipné o nějakých vztazích tolik přemýšlet a pokud někdo ze třídy s někým chodil, stále to bylo považované za takovou dětskou lásku. Jenže nedávno se to nějak celé přehodilo a já jsem z toho celkem mimo.
Na vztahy nejsem vůbec odborník, i když po tom, co jsem zjistila, že moje kamarádka je ještě neschopnější, tak mě to trochu uklidnilo (a potom zase vykolejilo, protože kluka už má a já jsem tu největší forever meloun xD).
Ale jinak jsem chtěla říct, že je strašně hezké, jak jsi ho utěšila. Fakt, respekt za to, protože ne všichni by to udělali. Většina lidí by ho jen ignorovala nebo nad ním kroutila očima. :)

10 Anna | Web | 22. června 2016 v 20:54 | Reagovat

[9]: To mi povídej. Já jsem sice zamilovaná do strašně velkého množství lidí, hrdě se prohlašuji za manželku Ashtona Irwina, Luckyho Blue Smitha, Francesca Lachowskiho a tak dále, ale s reálnými vztahy jsem také na vážkách a vlastně úplně mimo. Navíc, nebaví mě o tom mluvit. Vždycky to všichni řeší, jaký má ten a ten zadek a ten a ten učesanou pěšinku ve vlasech. Přijde mi to až moc soukromé o tom hovořit s někým jiným, než s mámou.

Myslím, že mě hlavně popostrčili kamarádky, jinak bych byla příliš nervózní na to, abych cokoliv udělala :).

11 Wnaty | E-mail | Web | 12. července 2016 v 10:55 | Reagovat

Pěkně napsáno, parádní :-)!

12 Anna | Web | 12. července 2016 v 22:18 | Reagovat

[11]: Mockrát děkuji :)!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama