Dvě identity

9. června 2016 v 22:51 | Anna |  Listy z deníku mého života
Další běžný den, další běžné ráno. Stejný ranní stereotyp mě vítá do nového dne a stejné běžné ranní aktivity musím provozovat. Přesto je něco jinak, když vcházím do známé školní učebny, kterou má třída za tři roky ani jedinkrát nezměnila.

"Ani, ten poslední článek na blogu... panebože, ten je luxusní!"

Stačí jedna věta, aby mě spolužačka nechala stát přikovanou na prahu u dveří. Kdy se stalo, že jsem pro své okolí přestala být jen tou holkou, co umí kreslit? Kdy jsem se pro ně stala blogerkou?


Tak, to byl jeden případ toho, co momentálně zažívám. Co se mi začalo dít v realitě a co probíhá čím dál tím častěji. Ačkoli není tajemstvím, že můj blog na anonymitě založen nikdy nebyl a vždy jsem zde veřejně projevovala to, co si myslím, poprvé, kdy přede mnou někdo zmínil slovo tvůj blog, mě to šokovalo.


Přestože jsem se ve většině případech setkala s pozitivním ohlasem, byla jsem nesvá. Představa toho, že si každý, kdo mě skutečně zná, může přečíst to, co píšu na svůj blog, na moje veřejné myšlenky, mi byla a stále jakýmsi způsobem je, nepříjemná.
Tady jsem prostě skutečná. Jsem Annou. Neohroženou, nebojácnou, upřímnou a odhodlanou čelit kritice celému světu.
Ale tam venku jsem Aničkou. Holkou, která se tak zoufale bojí být sama, která se snaží být s každým za dobře a malou dívenkou, která by se pro každého rozkrájela, jen aby jí měli všichni rádi. Malá, hloupoučká a mnohdy neupřímná i v naprosto banálních věcech.

V nedávných článcích jsem čas od času nenápadně prohodila, že já a má nejlepší kamarádka E. už asi tak nejlepší nejsme, protože to za chvíli budou dva měsíce, kdy jsme se rozhodli žít v tiché domácnosti. Respektive náš vztah teď vypadá, jako bychom se nacházeli v před rozvodovém řízení a v nejbližší době se připravovali na následný soud.
A ačkoli je tomu tak, nevím, co s tím. V pondělí odjíždím na celý týden se třídou na školu v přírodě, kde se může ledacos stát a změnit. Takže zatím budu čekat a vyčkávat. Obhlížet si terén. Ale to, co se chystám udělat, se musí prodiskutovat. A s kým jiným bych se pouštěla do diskuze, než s vámi?


Ráda bych E. napsala dopis - respektive zprávu -, kde bych jí navrhla jakési příměří. Je mi naprosto jasné, že už to mezi námi nebude nikdy takové, jaké to bývalo. Nejen kvůli tomu, co jsme si řekli a udělali, kolik zlého jsme si prošli a zároveň museli přetrpět, ale také kvůli tomu, že čas všechno špatné nezahojí. Některé vztahy už byly zavázány a sešity mockrát. A ten náš unese už jen jeden uzel, žádná záplata roztrhané díry nezakryje.
Přesto nechci, aby se naše společně strávené chvíle vytratily a abychom pro sebe zůstali jen spolužačkami, přestože jsme vždy byli mnohem víc. Chci, aby bylo vše uvedeno na tu správnou míru a alespoň se pokusit s tím něco udělat. I kdyby marně.


A teď se dostávám k tomu, co jsem chtěla tímto říct; bojím se tento článek publikovat kvůli velké návštěvnosti lidí z mého okolí. A vůbec, E. byla první osobou, která se mě kdy zeptala na adresu mého blogu. Tenkrát se mi srdce rozbušilo o sto šest, protože to pro mně byla čest - má nejlepší kamarádka (vždy naprosto zahořklá) projevila zájem o něco, co jsem vytvořila. Co jsem vytvořila .

Chtěla jsem vám jen přiblížit situaci toho, jak se teď cítím. Nevím, co mám dělat. Co mám dělat s E., co mám dělat s Annou - čím dál tím častěji mám pocit, že se Anička vytrácí a nahrazuje jí ta skutečná A.

A protože je Anna vždy upřímná, bude upřímná i teď; trochu s tím vším bojuje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ev. | Web | 10. června 2016 v 0:08 | Reagovat

Já upřímně doufám, že nikdo z mého okolí můj blog nečte. Ve skutečnosti jsem dost uzavřená a na blogu by se o mně mohli ostatní ještě něco dozvědět. A často možná i něco o sobě... :D Dávala jsem adresu jenom jednomu člověku, se kterým už se delší dobu nebaví (nebo spíše on se mnou), tak doufám, že to nikde dál nešířil a že on sám už tam nechodí.

A co se týče toho dalšího - být tebou, tak bych zkusila kamarádce něco napsat. Sama nad něčím takovým již delší dobu uvažuji. Ani mě nějak nenapadlo řešit to s někým dalším, protože nějak nemám s kým, takže ti tímto i děkuji, protože mě prostě nenapadlo napsat na blog, aby mi někdo poradil :D
Nevím, jak dlouho se znáte a co se mezi vámi stalo, ale jelikož píšeš, že nechceš, aby se na všechno jen tak zapomnělo, tak za pokus nic nedáš. A co s Annou? Pokud chceš být nebojácná a neohrožená i ve skutečném životě, tak pokračuj v psaní tvých úžasných článků. Já osobně si myslím, že blog je - mimo jiné - skvělý způsob jak se lépe naučit komunikovat s ostatními a nebát se říct svůj názor.

2 Anna | Web | 10. června 2016 v 12:10 | Reagovat

[1]: Děkuju :). Přijdu si trochu divně, hlavně kvůli tomu, že ostatní to ví a často se mě třeba ptají na, řekla bych, typické otázky, zda mám fanoušky, nebo kolik můj blog navštěvuje lidí. Ze začátku bylo skvělé vidět, že můj blog někoho zajímá. Ale časem to přestávalo být takové... pěkné.

E. a já jsme si spíše řekli opravdu zlé věci. A v kolik jsme si obě vyčetli věci, které považujeme za ty největší špatnosti, kterými oplývá ta druhá, je mi to líto. A také žárlím na její nové kamarády. Žárlím na ně, protože si s nimi E. rozumí lépe než si kdy rozuměla semnou.

Ještě jednou děkuji za takovou podporu a sama ti přeji, aby ses s kamarádem usmířila. Na co být ve špatném kontaktu s lidmi, které jsme kdysi tak hluboce milovali :)?

3 Anita Barrasa | E-mail | Web | 10. června 2016 v 18:15 | Reagovat

U minulého blogu se mi stalo, že se o něm dozvědělo okolí a já jsem si najednou připadala spoutaná ohledně psaní, protože jsem věděla, že si to přečtou a byla jsem zhrozená, jaká bude jejich reakce, tak jsem raději blog zrušila, i když to byla blbost a lituju některých ztracených článků. I nadále se snažím být na blogu stejnou jako ve skutečnosti, i když je pravda, že na blog si dovolím říct cokoliv, kdežto kdybych to měla říct ve skutečnosti, tak se stydím...
Tvoje situace s kamarádkou mi připomněla jednu moji, kdy jsme se z kamarádek staly sokyněmi, neustále jsme se hádaly, dělaly si naschvály... a zachraňovaly jsme to horko těžko. Doufám, že vám to vyjde mnohem lépe. Myslím, že když k ní budeš upřímná a napíšeš jí, jak se opravdu cítíš, tak kamarádka taky pochopí, jak to mezi vámi je a zase se to vrátí do starých kolejí :)

4 Smilee | Web | 10. června 2016 v 19:11 | Reagovat

Jo, o mém blogu také ví několik lidí. Dokonce se moje kamarádka díky mému inspirovala a založila si taky jeden (který jí ale stejně moc nevydržel). Upřímně, můj blog asi nedostal tolik pozitivních ohlasů, jelikož mi přijde, že u nás ve třídě to tak pořádně nechodí a spíš se těmhle věcem smějeme.Nějak mě to ale neštve a píšu dál, jelikož tam stejně nikdo ze známých nechodí, jen jedna moje řekněme "nejlepší kamarádka", která komentuje naprosté blbosti, což je normální xD
Snad to s tvou kamarádkou dopadne dobře a nestane se něco podobného, co mě s tou mou bývalou. Teď už se nemůžeme vystát a být spolu v jedné místnosti je utrpení. Držím palce :))

5 E. | 10. června 2016 v 21:09 | Reagovat

Ani nevíš jak dlouho jsem čekala na článek o mě holka.

6 Anna | Web | 10. června 2016 v 22:00 | Reagovat

[5]: Nejspíš jsem nevěděla, co k tomu všemu říct - inu, to je u mně naprosto běžné :).

7 E. | Web | 11. června 2016 v 11:45 | Reagovat

Přátelství je někdy hodně komplikované. Svojí kamarádku znám od školky, ale před pár měsíci mezi nás též něco vlezlo a žádná komunikace mezi námi nebyla skoro měsíc. Jednou náhodou jsme k sobě našli znovu cestu a teď je to pořád na vážkách. Bojím se.

8 Anna | Web | 11. června 2016 v 17:29 | Reagovat

[7]: Neboj. Buď sama sebou a ono se to vše - řekla bych - nějak vyvrbí. Pokud to byla podobná situace jako u mně, snaž se nedělat stejné chyby jako předtím :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama