Jsme připoutáni k věcem, nikoli k činům

21. června 2016 v 19:40 | Anna |  Jen tak do větru
Svou matku jsem viděla plakat jen třikrát za život; poprvé to bylo, když mi bylo zhruba pět let a ona se pohádala s mým tátou. Myslím. Je to už moc dávno a mysl si tuhle vzpomínku přebrala po svém. Podruhé to bylo tento rok v květnu, na Den matek. Napsala jsem jí přáníčko, kde jsem jí vyznala, co pro mně znamená a čím pro mně je. A potřetí tomu bylo dnes - když se vrátila domů z práce se šťastnou náladou, která se v okamžik, kdy jí má mladší sestra oznámila, že zníčila keramickou sošku, co vyrobila, rozplynula a změnila v smutnou a bez nálady.
Sošce chyběly dva prsty, ale jinak byla celá, neodřená, bez úhony. Navrhla jsem mamce, ať prstíky k tělíčku sošky slepí něčím silným, například Herkulesem. Její odpověď mě nepřekvapila, ale ani nenechala chladnou.
"Ty to nechápeš," vzlykla. "Ta socha je zničená. Chápeš to? Žádný lepidlo jí nespraví a já už nikdy nic takového nevyrobím."
Ale ano mami. Já to chápu.


Přece jen, já se nijak neliším od ostatních a ostatní se nijak neliší ode mně. I já mám výjimečný vztah k věcem, nad kterými by ostatní jen mávli rukou. Jasným příkladem je modrý kapesní zápisník z IKEA, do kterého si zapisuji poznatky, nápady, zajímavé blogy či citáty. Koupil mi ho táta, když jsme se byli v prosinci podívat na nábytek do mého pokoje - už dlouhou dobu jsem toužila po změně a rodiče se rozhodli, že už mám věk na to, aby mi tuhle změnu poskytli.
Když nad tím teď přemýšlím, nedokážu najít jediný důvod k tomu, proč jsem k zápisníčku tak připoutaná a proč si ho pokaždé dávám do kabelky či batohu do speciální oddělené kapsičky, aby měl v zavazadle své místo. Proč je tak důležitý? Vždyť je to jen obyčejný blok.


Některé věci jsou však pojítkem mezi vzpomínkou a lidmi, které do vzpomínek zapadají. A proto je nejspíš tak kouzelné, když otevřu například dřevěnou bednu, ve které uchovávám fotografie a vzpomenu si na všechny ty chvíle na nich. Na to, jak jsem nebyla připravená na záblesk světla z fotoaparátu, jak mi vítr cuchal vlasy, jak jsme seděli na lavičce v parku. Všechno cítíme skrz nějakou věc.
Ale nechápu, proč, když se něco zkrátka rozbije, proč nás to zlomí.

Sakra, sakra, já natrhla tuhle fotku. Do háje, sakra, to snad ne... co jen budu dělat. Už nikdy takovou fotku nevyfotím.

Hej lidi, klid - tahle fotka vám nevezme vaše zázračné schopnosti. Budete schopni vyfotit další takovou fotku, namalovat procítěnější obraz, vyrobit lepší keramickou sošku... jasně, už nikdy to nedopadne stejně, ale můžete se pokusit, aby to bylo lepší. A vaše vzpomínky na ty chvíle a těžkou práci nezmizí. Prostě jen nebudou všem na očích.

Budou na očí pouze vám - ve vašem srdci.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 rosedarling | Web | 21. června 2016 v 20:13 | Reagovat

Je to půvabné téma na přemýšlení, opravdu mi zahřálo u srdíčka. Koncept „jsme připoutáni k věcem, nikoli k činům” mi rovněž připadá smutné.

Moc pěkný článek, ze začátku jsi mě naprosto ohromila. :)

2 Anna | Web | 21. června 2016 v 22:50 | Reagovat

[1]: Jsem nesmírně potěšena za takovou chválu. Každý komentář od nového čtenáře mi dokáže vykouzlit jedinečný úsměv na rtech a za to jsem nejen tobě vděčná.

3 sarushef | Web | 22. června 2016 v 15:33 | Reagovat

Na tom něco bude. Fajn článek :)

4 Ev. | Web | 22. června 2016 v 19:39 | Reagovat

Tohle mi připomíná pondělí, kdy jsem si rozbila počítač... :D Ne, fakt jsem to dost obrečela, protože jsem si najednou uvědomila, k čemu ho potřebuju a že jsou na něm věci, které mi nějakým způsobem dělají radost. Ani nechci vědět, co budu dělat, až si někdy takhle rozbiju foťák... Pro mě jsou tohle prostě dost důležité věci, možná jsem divná. (mám třeba i fotky, obrázky a podobně, ale ty mám pečlivě uchované)

Jinak článek zase úžasně napsán, jak jinak u tebe, že? :)

5 Anna | Web | 22. června 2016 v 20:22 | Reagovat

[3]: Díky :).

[4]: Je to prostě neskutečně divné a zvláštní (nejspíš v dobrém slova smyslu), že na věcech tolik lpíme, přestože to jsou JEN věci. Někdy mě to skoro až děsí.
Jsem ráda, že se článek líbil :).

6 extras-diary | E-mail | Web | 24. června 2016 v 19:00 | Reagovat

Moc hezky napsáno :) Já mám hrozně silný vztah k plyšákovi, kterého jsem dostala, když jsem se narodila a v podstatě jsem s ním vyrůstala (a to už je mi skoro 18 :-D ). Sice jsem ho nevyrobila, ale i tak si nedokážu představit, že bych o něj přišla.

7 Gabriella | Web | 24. června 2016 v 21:26 | Reagovat

Souhlasím. Každý máme k určitým věcem pouto, které nikdy jiný nepochopí. Neskutečně pěkně jsi to popsala! :)

8 Anna | Web | 24. června 2016 v 21:31 | Reagovat

[6]: Na věku nesejde - můj táta je například posedlý fotoaparáty, takže jich doma máme fůru. A já, když nepočítám zápisníček, nedám dopustit na své knižní miláčky - skoro ke každé mám nějaký speciální vztah a ke každé se vztahuje můj osobní příběh :).

[7]: Děkuji :)!

9 all-is-magic | E-mail | Web | 24. června 2016 v 22:18 | Reagovat

Já se naučila postupem času, jak jsem vyrůstala na hmotných věcech tolik nelpět. Pochopila jsem, že minimalistický život je úžasně jednoduchý a příjemný a že všechno, co doopravdy potřebuji je ve mně.

10 Anna | Web | 25. června 2016 v 8:43 | Reagovat

[9]: Tak to tě jednoznačně obdivuji - já si nedokážu život představit bez několika hmotných věcí, které mám.
Snad se to jednou také naučím; nelpět tolik na věcech, ale spíš na vzpomínkách :).

11 Anita Barrasa | E-mail | Web | 25. června 2016 v 13:59 | Reagovat

Snažím sama sobě říkat, že bych se neměla poutat tolik k hmotným věcem, ale vždycky vyvádím, když ztratím věc, na které mi moc záleží, i když jsem kvůli tomu brána jako nevychovaný namyšlený spratek.
Takové věci jsou pro mě vzpomínkami na určité situace, které se na mě podepsaly v dobrém či zlém. Nikdy bych si nenechávala neužitečnou věc, která by pro mě neměla nějaký hlubší význam...

12 Anna | Web | 25. června 2016 v 15:03 | Reagovat

[11]: Souhlasím. Nejsem člověk, který má pokoj zaplněný zbytečnostmi, mám ráda pořádek i přesto, že sama (i bez těch zbytečností) mám kupu věcí, které mám ráda. Má sestra je pravý opak, je schopna skladovat i ty předměty, které se k nám dostaly úplnou namátkou.

13 Eleanor | E-mail | Web | 27. června 2016 v 12:17 | Reagovat

Je to smutné sledovat, jak lidi hromadí věci kolem sebe a stresují se, aby o ně nepřišli. Pečují o ně leckdy lépe než o děti a proč?

Od osmnácti jsem se často stěhovala a to mě tak nějak naučilo, že člověk vlastně nic víc nepotřebuje, než co se vejde do batohu :) Naopak zážitků, těch se do mysli vejde tolik a nepřijde-li ten zapomnětlivý Němec, zůstanou po zbytek života...

14 Anna | Web | 30. června 2016 v 16:39 | Reagovat

[13]: Myslím, že některé věci nahradit nejde, je to pravda, ale to neznamená, že se na ně musíme příliš upnout a zapomínat na ostatní a reálné věci.

15 Eleanor | E-mail | Web | 30. června 2016 v 22:12 | Reagovat

[14]: Samozřejmě.

16 naoki-keiko | Web | 12. července 2016 v 10:12 | Reagovat

Závidím ti, že jsi matku viděla v životě brečet jenom třikrát. :) Máti nebrečí z materiálního hlediska, ale bohužel někdy i kvůli emocím kvůli kterým by brečet nemusela, ale nenechá si to vymluvit :/

Moc hromadíme, pak to ztrácíme, to je normální. Problém je v tom, že ty věci nám vážně nevydrží věčně. Někdo bere jako samozřejmost, že bude na jednom místě žít celé věky, že bude mít auto atd. atd., ale nejen čas, ale i ostatní okolnosti s tím spojené, mu vypálí do rybníka díru. Jednou. Věcí mám dost, ale postupem času se jich snažím zbavovat (hračky a oblečení na charitu, věci které nepotřebuju...). Jistě, jsou věci ke kterým mám citový vztah, ale snažím se jich mít co nejmíň. Důležitější jsou zážitky a to co se naučím. To mi vezme jenom smrt, případně rozklad mých šedých buněk mozkových...

17 shira-elizabeth | E-mail | Web | 10. srpna 2016 v 17:38 | Reagovat

Tak a teď budu muset jít a obdivovat zápisníky...
Připomíná mi to jednu vlogerku, která říkala, že sentimentální věci nemají smysl, protože vzpomínka nezmizí. Nesouhlasím s tím, protože vzpomínku vyvolá až ta věc - bez ní si člověk sám od sebe nevzpomene.
A tohle mi přijde podobné. Je dobré být lepší a snažit se, ale někdy je soška něco víc, než výtvor. Je to vzpomínka.

18 Vigidonské království | Web | 10. srpna 2016 v 18:19 | Reagovat

To já se snažím taky nehromadit. Ale nejhorší je, že já všechno potřebuju. Přece si nevyhodím úplně čisté papíry, kterých mám sice strašně moc, ale pořád je jich škoda. Občas se přece nějaký hodí, když si chci poznamenat nějakou blbost, kterou člověk potřebuje jen krátce a pak se toho může zbavit.
Je to moc pěkný článek k zamyšlení.

19 I am Jane | Web | 10. srpna 2016 v 18:49 | Reagovat

Mě osobně by hrozně naštvalo kdyby mi někdo něco co jsem udělala zničil :O

20 Moderní Viking | Web | 10. srpna 2016 v 20:56 | Reagovat

Každý má nějaký předmět, ke kterému je svým způsobem přivázán - který má rád a který mu například připomíná události, které se staly. Já nejsem výjimka

21 brunett-live | Web | 10. srpna 2016 v 21:40 | Reagovat

Taky se mi stalo, že jsem rozbila jednu keramickou "sošku"... Svalila jsem se a začala brečet. Přišla mamka a řekla že se to slepí a já ji jenom řekla, že lepené to už nemá cenu :/ Citové pouto k věcem je silné.

brunett-live.blog.cz

22 Aa'esha | 11. srpna 2016 v 1:14 | Reagovat
23 Jana | E-mail | Web | 11. srpna 2016 v 10:18 | Reagovat

Stěhovala jsem se tolikrát, že jen beru kočky a kreditku. Víc není třeba. Žádné věci, nic. Možná bych si ještě vzala klíče od auta, ale i tak - s kočkama dojdu na vlak a dojedu k mámě (která stejně všechny moje věci vyhodila) a tam začnu plánovat, co dál.

24 Ginger White | Web | 11. srpna 2016 v 11:47 | Reagovat

Krásné téma i článek. Já myslím, že opravdu každý je připoután k nějaké věci. Věci v sobě ukrývají příběhy a vzpomínky. A i když někomu mohou připadat naprosto banální, pro některé jsou nesmírně důležité. Takoví lidé už jsou. :)

25 Elizabeth | Web | 11. srpna 2016 v 13:09 | Reagovat

Pekne napísaný článok a súhlasím s ním. Aj ja mám isté veci, ku ktorým som pripútaná a nedokážem si predstaviť, čo by bolo keby ich stratím, alebo sa zničia.

Ale v živote je platný citát: "Nikdy nevstúpiš dva krát do tej istej rieky". Pretože aj keď sa niečo stratí v minulosti a keby aj roztrháme nejakú fotografiu, v našej mysli spomienka zostáva navždy a navyše nikdy nič nie je rovnaké ako hovorí aj citát. Raz príde taká chvíľa, ktorú keď zvečníme na fotografiu, bude iná, ale ešte lepšia. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama