Nové kapitoly v novém zápisníku

8. srpna 2016 v 0:04 | Anna |  Listy z deníku mého života
Vzpomíná si někdo z vás, jak jsem se vám svěřovala s tím, že si píšu některé zajímavé, avšak poměrně nedůležité, informace do paperbackového zápisníku v umělohmotných deskách z IKEY?


Dostala jsem nový zápisník.
Je mi naprosto jasné, že by si taková věta zasloužila rozvést, nebo alespoň vysvětlit tu záhadnou jiskru, kterou skýtá, ale pravda je taková, že já jsem z téhle informace a novinky naprosto v šoku. Teď už sice méně, protože uběhly už tři dny od jeho koupě, ale stejně. Mám nový zápisník (!).


Celá tahle operace nesoucí název ZÁPISNÍK, začala pár týdnů zpátky, kdy jsem si běžně otevírala droboučký zápisníček, že si tam napíšu nějaký citát (tuším, že byl tentokrát od Chaplina), který mě zaujal. Hlavu jsem měla mírně nakloněnou do prava, levá ručka se lehce pohybovala v těsném závěsu za fialovou propiskou, jejíž inkoust svištěl po papíře z jednoho rohu do druhého, přesně v rytmu předposlední písně na známém albu The Black Parade - když si to ale zpětně přehrávám, docházím k názoru, že ten rytmus byl jen v mé hlavě. Každopádně v momentu, kdy jsem slova toho to významného člověka dopsala, jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem popsala i ten poslední čistý papír ve svém malém neoficiálním mozku, který jsem měsíce zaplňovala blbostmi, které se mi do hlavy už nevešly.

V prvním okamžiku jsem se ten fakt rozhodla ignorovat. No a co, tak si koupim novej, žádnej stres, ne? řekla jsem si a hodila modrý deník do batohu na cestu na Moravu. Tři týdny na opačné straně republiky, než jsem zvyklá, uběhly nadzvukovou rychlostí a já si na popsaný zápisník ani nevzpomněla. Tedy, dokud nepřijela mamka a svou navyklou pražskou aurou se nerozhodla jít se mnou do jediného obchodu v okolí.


Poté, co jsme vymetli regály se spodním prádlem (najít ty správné velikosti byl vážně porod!), osobní hygienou a jídlem, jsme zamířili k pokladně. Ovšem, to by nebyl osud, náhoda, karma a Bůh v jednom, abychom cestou neminuli i regál se zápisníky, deníky a bloky. Propalovala jsem je pohledem s jediným cílem; všechny je spálit v černý popel, ze kterého by se poté probudil Fénix a odletěl kamsi do dály, daleko za hranice přítomnosti.

"Chceš jeden?" zeptala se mě mamka, když si všimla, jak je skenuju pohledem.

Její dotaz mě div nevytočil k tomu na ní zakřičet přes celý nákupní dům, jestli je normální. Tak strašně mě její otázka vyděsila. Byla jsem k smrti vyděšená odpoutat se od, dnes již poničeného, rozpadající se ho a všelijak počmáraného, zápisníčku. Ale každá věc se jednou stane opotřebovatelnou a vy s tím nic nezmůžete. Očekávalo se ode mně, že se zachovám dospěle a s úsměvem na rtech mamince kývnu na souhlas a vyberu si z velkého sortimentu ten nejkrásnější, nejozdobenější, nejúžasnější deník, abych se od toho starého odpoutala, nechala ho za sebou, pustila ho k vodě.

A tak jsem se pokusila zachovat jako dospělý jedinec.

S odhodláním jsem se natáhla do regálu pro nevýrazný černý zápisník bez linek s pevnými deskami. Svým zjevem nebyl vůbec podobný tomu předešlému, čímž jsem mu chtěla vzdát svůj poslední hold, aby věděl, že pro mě byl jedinečný.
Vždy jsem byla trochu sentimentální a tak jsem se doma až bála podívat na ten starý s umělohmotným modrým hřbetem. Právě teď, v čase, kdy tohle píšu, mám snad ještě větší pocit, že mě něco opouští, postupně se to ze mně drolí jako stará a popraskaná omítka.

Poprvé jsem ten černý zápisník otevřela v momentě, kdy mi hlavou probleskla tahle myšlenka. Ve stejném momentě, kdy jsem do něho tou známou fialovou propiskou ryla tahle slova, jsem byla opět ve svém sentimentálním rozpoložení a přemítala, jestli mi nezačíná tímhle deníkem kapitola nečeho nového, doposud neotevřeného a neobjeveného.

Kapitola knihy, která ještě nenesla žádný název.
Kapitola něčeho velkého, co čekalo na její otevření.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka | Web | 8. srpna 2016 v 10:04 | Reagovat

hezky napsané:-)

2 Anna | Web | 8. srpna 2016 v 11:36 | Reagovat

[1]: děkuju pěkně :)!

3 Gabriella | Web | 8. srpna 2016 v 17:35 | Reagovat

Já opravdu nevím jak to děláš, ale vždy když něco napíšeš tak mě to úplně oddělá! :D Je to tak úžasně napsáno. Opravdu.
Vím jak se cítíš, dříve jsem měla takový růžový deník z tesca za pár šupů, ale měl pro mě místo v srdci, ovšem pak ho našla má máti a určitě si dovedeš představit co následovalo. Chtěla jsem si koupit v Praze nový s zámkem. A hledáním jsem ztrávila téměř celý den a stejnak jsem byla donucena si koupit nějaký podle mě až dětinský zápisník s modrými vlnami, ale svůj účel splňuje. Až na to že stál téměř tři stovky -.- a za tamten jsem dala sotva 70kč. Vydřiduši :D Jinak jak jsem již napsala krásně vyjádřeno :)

4 Anna | Web | 8. srpna 2016 v 18:37 | Reagovat

[3]: Mockrát děkuju! Jsem ráda, že si to myslíš, já totiž takovým pocitem u svých článků rozhodně neoplývám :D.
Já většinou sáhnu po něčem maličkém, co prostě strčím do kabelky, nebo batohu a neřeším, jak to vypadá. A proto jsem teď totálně v háji kvůli tomu novému, který je větší než moje pr... :D No, nevím, jak to budu dělat s přenosem někam jinam.

5 Adelle Heally | Web | 12. srpna 2016 v 14:38 | Reagovat

Napsala jsi to fakt úžasně, já nemám slov, nechápu jak to děláš :D
Já mám deníků hrozně moc, jeden jsem si vyrobila sama a ty ostatní jsou obyčejné za několik korun, ale jsou pro mě něčím vyjímečné, protože v sobě něco vyjímečného obsahují. Což mi připomíná, že bych si taky měla pořídit nový zápisník. :D :)

6 Anna | Web | 12. srpna 2016 v 19:40 | Reagovat

[5]: Já mám také jeden ručně vyrobený, který je všude polepený kluky z 5sos :D. Ale moc ho nepoužívám, je pro mě až moc výrazný...

Mockrát děkuju za takovou poklonu ohledně článku!

7 Leace Drayen | E-mail | 20. srpna 2016 v 21:06 | Reagovat

Sedím osaměle na posteli, obklopená celou zoo plyšových zvířátek (svedla bych to na přítomnost mladšího sourozence, ale nebudu lhát - jsem ve svých sedmnácti pořád příliš infantilní, abych se svého delfínka Ploutvičky vzdávala), v palci u levé nohy mi příšerně tepe, protože můj vztah s podpatky se rozhodně neřadí mezi ty kamarádské, na liště mám otevřený dokument Wordu, který se mi svou prázdností doslova vysmívá, ale místo toho, abych tu běloskvoucí stránku zaplnila, se tady snažím vdechnout život mému mrtvému komentáři ze čtvrtka.
Nechápu, jak můžeš být takovej ignorant, drtila jsem mezi zuby, když jsem před třemi dny kolem desáté večer na tvém profilu na Wattpadu nalezla odkaz na tvůj blog. Do teďka moc nechápu, jak jsem ho mohla tak jednoduše přehlédnout. Protože jeho objevení bylo - alespoň pro mě jako osůbku, která si potrpí na všechno, co je osobité a krásné svým vlastním způsobem - jako nalezení Ameriky.
Naprosto jsem si to tady zamilovala. Víš, možná to bude znít zvláštně a nemusíš mi věřit, ale všechno tady na mne dýchá tebou. Je to jako bych mohla na svět nakouknout tvýma očima, vnímat ho skrz tvoje myšlenky ... To, co řeknu teď, moc často neříkám. Vlastně jsem to řekla za celou tu dobu jenom jednomu člověku. Třebaže tě neznám jinak, než prostřednictvím internetu, tvých příběhů, které si vydobyly moje srdíčko víc jak některé tištěné knížky, a teď i blogu, jsem si stoprocentně jistá, že jsi nesmírně zajímavá, laskavá bytost. A talentovaná. Nesmírně talentovaná, čímž se dostávám k tomu, co bych ti chtěla sdělit. Není moc lidí, u nichž bych věděla, že něčeho dosáhnou, že dokážou dostát svých snů a tak všechno. Myslím si, že můžu říct, že rozpoznám talent - a já osobně zastávám názor, že každý nějaký skrývá a všechno se dá vypilovat k dokonalosti. Jenomže ne vždycky je talent všechno, co si budeme povídat. U tebe se ale tak nějak nebojím. Podle  mého skromného názoru jsi jeden z nejtalentovanějších a řekla bych i nejcílevědomějších človíčků, co jsem nějakým způsobem měla čest poznat - ať už to bylo v tom reálném nebo kybernetickém světě. Nikdy jsem s tebou nemluvila, v podstatě s tebou ani nekomunikovala jinou formou než přes komentáře, ale za tímhle si stojím. Něco dokážeš. Jo. A až se tak stane, já se budu pyšně usmívat a říkat: "Jo, já tohle věděla už před x lety."
Tenhle blog si ihned získal čestné místo mezi mými záložkami. Konečně jsem našla místo, kam se budu moci zašívat - a že je to nesmírně krásné místo plné myšlenek jedné krásné mysli, to je jenom sladká třešnička.
Jeden takovej zápisníček taky mám, ale píšu do něj opravdu poskromnu, až tak je pro mě vzácný. Vlastně i slovo zápisník je tak nějak noblesní v porovnání s tím zdánlivě obyčejným sešitem v žlutých měkkých deskách s malou, téměř nevýraznou samolepkou, která jej činí tak drahým. Dostala jsem ho na divadelním festivalu, kde jsem dělala v redakci časopisu. Věř mi, že takhle to zní mnohem ušlechtileji, než jaké to ve skutečnosti bylo, ale jednoduše - kdykoliv se na něj podívám, vzpomenu si na tu srandu, litry kávy černé jako duše satana, které jsem musela vypít, abych dokázala nějak fungovat, a hlavně na ty skvělé dramatické inscenace amatérských divadel. Kdyby jej někdy někdo našel a četl v něm, asi by nepochopil, o co mi jako autorovi šlo. Píšu do něj jenom citáty, seznamy z knih, které mě zaujaly, a úryvky z nich, občas když se poštěstí, tak i svoje vlastní myšlenky, když mi přijdou dostatečně chytré a nějak zajímavé, takže je z toho taková slátanina mouder, haha. To, jak jsi mluvila o tom svém, mě zanechalo beze slov. Už jsem to říkala, ale sakra, jak můžeš tvrdit, že krásně popisuju, když ty děláš tohle? Jestli to, co jsem teď dočetla, není definice SKVĚLÉHO POPISU, tak už doopravdy nevím. V tom případě jsem jako Sókratés a musím tvrdit, že jediné, co vím, je, že nic nevím.

Začínám se do smyslu tohohle komentáře jistojistě zamotávat :D. Asi bych ho měla nějak ukončit, protože takhle bude zas  velký a dlouhý jako ego mého bráchy. Abych to vysvětlila, on je skvělej a normální kluk a já ho miluju z celého srdce, ale občas jsou jeho řeči naprosto všeříkající. Dneska se na mě tak díval, měřil si mě očima od hlavy až k patě, načež mi znalecky pověděl: "Já už vím, proč sis dneska vzala ty štekle. Chceš dosáhnout na vrchol mého ega." Umírala jsem smíchy :D.
Tak proto to přirovnání.
Leace.

8 Anna | Web | 20. srpna 2016 v 21:58 | Reagovat

[7]: Před pár hodinami jsem poprvé vylezla z auta po téměř devíti hodinové cestě. Doma na mě čekala nová knížka od Rowellové, kterou mi zaslalo jedno nakladatelství, tak jsem se hned pustila do jejího čtení. Kniha mě natolik pohltila, že jsem zapomněla, jak na tvůj slibovaný komentář (na který jsem vyčkávala už od tvé reakce u poslední kapitoly IM!), tak vlastně na celý blog a Wattpad. Hned, jak jsem ale nalezla upozornění na svých stránkách (na které jsem se tedy posléze podívala), pustila jsem se do, jak už jsi mě předem varovala, komentáře delšího, než je samotný článek, respektive článeček.
Uf. Tolik slz jsem nepromrhala ani nad rozchodem s mou "první láskou" (ehm. nazývat to vztahem, láskou a podobnými přízvisky, je až směšné, ale budiž). Ani nad Titanicem. Ani nad hádkami s rodiči. Panebože, a to tě znám jen z internetu :D ♥!
Přes tu hordu slz, která se mi valí z očí, které mám za modré a ostatní za zelené, se usmívám a rukou se snažím zabránit skřekům štěstí, které se derou na povrch, do světa.
Máš pravdu, vždy jsem byla hodně cílevědomá, ambiciózní. V době, kdy si ostatní holčičky hrály na princezny, já už snila o Nobelově ceně za literaturu. Ale myslím, že svůj velký sen, cíl, či něco podobného, jsem získala právě teď od tebe; uznání a podporu. Neskutečně si jí vážím a každý tvůj komentář (čítající i tento), si ukládám do složky do svého starého a už roky zchátralého počítače. Složka s názvem "Leace Drayen a její úspěšné pokusy mě rozbrečet" je už poněkud rozrostlá a já tomu sotva dokážu věřit.

Zamotávám se v tom. Hodně. Celý tenhle chabý pokus ti poděkovat je na houby, fakt :D Ale zkrátka DĚKUJU. Jestli se někdy opravdu stane zázrak a já tu knihu napíšu, budeš první, nekecám, budeš PRVNÍ, komu do ruky přijde výtisk. A nejspíš se o tobě rozepíšu v poděkování a celá kniha bude věnovaná tobě. Ježiš. Doufám v to. Ani ne tak pro sebe, jako spíš, abych nezklamala důvěru, kterou ve mně vkládáš.

Inu, děkuju. Děkuju za to, že sis i přes tu bolest v palci, přes obrovské ego tvého bratra (ačkoli jsem u nás Ta starší, nikdy nepřestanu fantazírovat o svém starším neexistujícím bráchovi :D) a přes to, že jsem vlastně cizí holka z internetu, udělala čas a něco takového napsala. Možná je to neskutečně směšné a naivní z mé strany, ale po opravdu dlouhé době (možná poprvé za celý svůj kratičký život) mám zase pocit, že můžu říct: „mám kamarádku. je to neskutečná osoba a mám jí neskutečně ráda. nekecám. měli byste jí rádi.“

Tak. Já končím.
S neskutečným vděkem a neustávajícími potoky slz,
Anna

9 Smile | Web | 10. září 2016 v 11:38 | Reagovat

Netušila jsem, že je ještě někdo, kdo má ke svým blokům a deníkům takové pouto, jako já. Už celé roky si píšu deník (nevím, proč se za to všichni stydí) a když ho dopíšu, málem bych brečela, protože je v něm obrovská část mého života, věci, které jsem svěřila jen jemu a možná nejbližším, a miliony myšlenek... Takže moc dobře vím, jak ses cítila.
Já při výběru nového musím být úplně sama, nerušená, abych mohla v klidu přemítat o tom, jestli to je ON nebo ne...
Doufám, že ti ten nový vyhovuje. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama