Vyhořelá

5. října 2016 v 19:47 | Anna |  Listy z deníku mého života
Tak jako vždy, když se v mém životě stane něco, co mě zevnitř užírá a ničí, svěřuji se vám, svým virtuálním přátelům, stálým čtenářům nebo jen náhodným návštěvníkům blogu. Ať se jedná o šťastné chvilky nebo depresivní a smutné útržky z mého života, jste mojí vnitřní oporou, lidmi, za kterými "jdu", když mám problém.

A proto i dnes budu mluvit - psát - o tom, jak jsem zpřetrhala vazby s lidmi, kteří mi vdechli život.

Vždy jsem se na blogu mezi řečně pochlubila, jakou mám rodinu. Byla jsem ni pyšná. Mamka tu pro mě byla vždy, když jsem ji potřebovala, táta měl pochopení pro všechno, co jsem páchala. Měla jsem je ráda, byly mou velkou isnpirací pro psaní článků i pro pochopení okolního světa.
Byly lidmi, které jsem obdivovala a uznávala.


Venku po dlouhé době zase prší.
Za školním oknem pozoruji velké průhledné kapky deště, které v nepřekonatelné rychlosti dopadají na školní trávníky. Je zima, je tma - konečně nastal podzim.
Když jsem se z doučování vracela domů, už ve vstupních dveřích jsem se soukala z džínů a promoklých bot. Klepala jsem se a zuby mi drkotaly. Ihned jsem zalezla do vany a pustila na sebe vroucí vodu, zrcadla se za okamžik zamlžila. Mé myšlenky dostaly prostor a já tak mohla dokonale přemýšlet o všem, co se mi za dnešek stalo.

Zanedlouho přišla má matka. Už ve dveřích z předsíně do haly se ptala, co si dáme k jídlu. Řekla jsem, že jsem jedla a byla to pravda. Doučovatelka, ke které každou středu po škole docházím kvůli matice, je neuvěřitelně milá a štědrá. Vždy dá na stůl celý podnos jídla, různých sladkých i slaných dobrot, který je jen pro mě a kamarádku, která chodí na doučování se mnou.
Už ve článku Předsudky ze strany slečny Bennetové jsem nastínila, že si hlídám svou váhu a snažím se jíst zdravě a v čas, kdy to mé tělo opravdu vyžaduje. A proto jsem to řekla i matce ("Už jsem jedla na doučování.").
Máma se okamžitě rozkřičela s tím, že nejím, že mě už nějakou chvíli neviděla jíst a po incidentu s včerejší svačinou (neměli jsme doma pečivo a tak jsem si udělala opravdu malý plátek chleba - nevěděla jsem, že máme rohlíky v mrazáku) mi začala cpát, jaký jsem to anorektik. Víte, jak často mi to za poslední dva nebo tři měsíce řekla? Nespočetkrát. Hádejte, kolikrát si asi zhruba uvědomila, že mi to ubližuje? Ani jednou. Ani jednou si neuvědomila, jak po nocích brečím do polštáře s tím, že si to o mě moji dva nejoblíbenější lidé na planetě myslí. Jak mi to neustále předhazují. Vážně, na sebevědomí to zrovna nepřidá.

Moje matka si to ale vykládá po svém. Chování typu "slzy, pláč, řev" na konstatování "jsi anorektik" totiž znamená, že mám vážný problém. Alespoň v jazyce mé matky. Křičela na mě a křičela a křičela. Poté, co se domů přiřítil táta, se mé - už tak malé - sebevědomí zcvrklo ještě do menší formy. A zmizelo úplně, když mi začali vyhrožovat psychiatrií a odbornou péčí.


Přestože jsem typ, který se raději usmívá a uvnitř brečí a láme se na tisíc kousků, když mu někdo nadává a ubližuje, tentokrát jsem nemlčela. Vůbec ne. Jen jsem křičela. Můj řev se mísil se slanými slzami boje a vnitřní nenávistí, kterou jsem přímo hořela. Nikdy jsem nic takového necítila, přestože jsem melancholik, kterého za den naštve spoustu věcí.
Zakončila jsem to tím, že se s nima už nehodlám bavit. A myslím to vážně. Není to jen výplod fantazie pubertální vyhořelé holky, která se zrovna pohádala s rodiči, protože ji nenechali jet přes půl světa za jejím internetovým přítelem. Je to z úst té holky, která nic neříká nadarmo a ani dvakrát. Raději budu bita, než abych se jich znovu zeptala jaký byl jejich den.

Inu, považujte tento text za důvod, proč jsem teď pár dní nepsala a proč asi teď nějakou dobu psát zase nebudu. V sobotu se vidím s Leace a neskutečně se těším (těším se na tebe!). Věřím, že stejně jako mnoho z vás, i ona pochopí emoce, které v sobě teď ukrývám a donutí mě se zase od srdce zasmát. Do té doby to nějak přežiju.

PS: Omlouvám se všem, kteří si doteď mysleli, jak kouzelný je můj život.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 trideci | 5. října 2016 v 20:11 | Reagovat

píšeš moc hezky, má to hlavu a patu, žádné ubertální psaní..nenech si namlouvat věci jen proto, že "oni" jsou starší a rodiče..ne vždy jsou názory mladých lidí jen pubertální výjevy..já jsem celé mládí bojovala proti "nevlastnímu otci"..byla jsem však "jen dítě" a neměla právo na názor..v dospělosti se mi často stalo, že za mnou matka přišla řekla, měla si pravdu..ale to už je pozdě..

2 trideci | 5. října 2016 v 20:14 | Reagovat

PS: koukám na tvůj insta, čteme podobné knížky..Haruki,Gilian.. :)

3 retrofeeling | Web | 5. října 2016 v 20:37 | Reagovat

Uvař/připrav večeři pro celou rodinu a snězte ji společně, ať mají dušičky klid :-) A kvalitní chleba je lepší než rohlík, pokud nejíš celozrnný, tak se mu příště tak nebraň :-)

+ už nebul, nestojí to za to. Na jednu stranu je ale fajn, že má o tebe mamka strach a hlídá si tě :) Prostě tě má ráda a nechce, abys dopadla zle ;)

4 regcain | Web | 5. října 2016 v 20:49 | Reagovat

Rodiče to občas stou svojí péčí přehání. Hlavu vzhůru  😉

5 Anna | Web | 5. října 2016 v 20:57 | Reagovat

[1]: Děkuju, jsem ráda za každý komentář a o to více, když je tak milý :).
Já s našima nikdy neměla velký problémy. Sice se někdy něco našlo, ale vážný to nebylo. Ale teď s tím jídlem to začíná bejt vážný a všichni se mi dívají do talíře, kolik toho sním a tak. Mrzí mě to a vadí mi to.

[2]: Tak to jsem ráda! Flynnová je jednou z mých favoritů a řekla bych takovou jedinou autorkou, která si mě zatím získala docela a úplně. Je úžasná.
Murakami je zajímavý metaforický spisovatel, který mě baví a přitom nechává chladnou. Jeho román Kafka na pobřeží je skvělý, ale je tak složitý, že jsem ho zatím musela odložit. Aktuálně mám rozečtenou knihu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti - a přestože už na fantasy moc nedám, tohle je supr!

[3]: To není špatný nápad - ale nejspíš nějaký ten čas počkám. Nechci se jim omlouvat, protože opravdu nemám za co.

Chlebu se nebráním, naopak mám jej ráda - ovšem my jsme ho doma už neměli :).

Pokusím se. Nechci mámu obviňovat, ale mohla by mít více pochopení a nemusela by mě neustále tak hlídat a pozorovat. Je sice super, že mi důvěřuje v jiných věcech, ale jídlo je základní předmět k životu a já sama jsem snad dost stará na to, abych byla schopna odhadnout, kolik ho potřebuju právě teď.

6 Anna | Web | 5. října 2016 v 20:57 | Reagovat

[4]: Souhlasím! Díky za podporu!

7 Mia Rewlay | E-mail | Web | 6. října 2016 v 23:11 | Reagovat

Myslím, že tví rodiče se o tebe hlavně bojí a neví, jak ti tu "anorexii" zatrhnout. Zřejmě mají mozek zatemněný starostí o tebe, ale je pravda, že na takové chování nemají právo. A stejně by vůbec nepomohlo, protože pro tyhle lidi, kteří mají problém s přijmou potravy potřebují spíše vlídné slovo než hádky, ty je vyčerpají a zřejmě se budou cítit tak pod psa, že budou jíst ještě míň (znám to z vlastní zkušenosti).
Na jezení zdravého není nic špatného,je to jen dobře.
U mě to bylo tak, že když jsem se s našima pohádala,tak jsem s nima dlouho nemluvila a potom přišli oni za mnou..
Nedivím se, že jsi se před ní rozbrečela, a že jsi na ní křičela, asi to na tebe vše (nová škola, K's a E,..) dopadlo?
Drž se! :)

8 Kik | E-mail | Web | 14. října 2016 v 11:13 | Reagovat

Mrzí mě co se ti stalo. Sama jsem to měla podobné, a taky mě to trápilo, samozřejmě si neudělala nic zlého, nemáš se za co omlouvat. Ale musíš se podívat na to, jak to vidí oni. Mají pouze strach o svoji dcerku, kteří mají tak moc rádi. A bohužel mohou přijít i časy, kdy ti zbude jenom rodina, protože na ni se můžeš vždy obrátit. Sice to není ve všech případech stejné, ale ve většině ano. Tak neplač, ju? :) Zkus to do určité míry tolerovat, ale zase na sebe nenech křičet..

9 Kik | 14. října 2016 v 11:14 | Reagovat

[8]: *kterou, ups

10 Anna | Web | 14. října 2016 v 21:12 | Reagovat

[8]:

[7]: Mockrát děkuju holky :)! je neuvěřitelně hezké vidět, že mám podporu i na internetu - považuji vás za kamarádky a to vás vlastně osobně neznám :'). Jste zlaté!

11 coarsekik | E-mail | Web | 14. října 2016 v 22:56 | Reagovat

Jsem tvá kamarádka, sice se neznáme tolik ale mám tě ráda a vše se dá napravit. ^^

12 adís | E-mail | Web | 20. října 2016 v 16:56 | Reagovat

To je šílené. Rodiče mají být oporou... mají se ptát, vědět,... Ale mám to stejně. Skoro. Taťka mi říká, že jsem prostě „psychotronik”, že jsem úplný magor, když se rozbrečím z ničeho nic, říká, vše mi vyčítá do ksichtu - ale vše vím. Uvědomuji si to všechno, co jsou mé chyby. Ale neustále bude mlet po svém. Někdy z toho křiku nedává nic smysl...

Ono... je to těžké. Věřím, že tě mají rádi. Moc rádi. Ovšem někdy jim rozum vážně nekape na hlavu.
Vím, jk se cítíš, jak tě to bolí. Jak se poté cítíš osamělá. Je to zlo, je to hradba, přes kterou musíš přelézt... je to těžké, vím.

13 Anna | Web | 21. října 2016 v 16:19 | Reagovat

[12]: Děkuju, že jsi mi takovou oporou <3 Kdybych já mohla udělat něco pro tebe - ať už by to bylo cokoliv - neváhej, a svěř se mi :). Mám tě ráda a věřím, že obě ty těžké časy překonáme, že ty hradby necháme daleko za sebou, opuštěné. My ale budeme volné.

14 adís | E-mail | Web | 21. října 2016 v 17:07 | Reagovat

[13]: Pěkně řečeno. Též Ti děkuji, také tě mám ráda. Škoda, že jsou takoví lidé daleko...
Ano, volné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama