Knihy mě děsily

12. listopadu 2016 v 21:43 | Anna |  Papírový trůn
Dnešek byl vážně povedený. Už od rána jsem věděla, že chci napsat článek na téma knihy do nové rubriky, kterou jsem vymýšlela měsíce. Jenže ono je docela umění rozhodnout se, které knížky vybrat do prvního článku nové rubriky. A pak fotky! Opravdu mě baví fotit knihy, ale mám omezené možnosti. Starý foťák od Canonu bez zrcadlovky zvládne jen polovinu toho, kolik bych od něj chtěla a z dnešního zataženého nebe jsem sluneční paprsky také nevykouzlila.
Každopádně vám představuju Papírový trůn, rubriku, ve které se dozvíte opět něco o mně. V hlavní roli se ale opět představují knihy.


Nečetla jsem vždycky. Období bez knih je sice už tak dávno, že i já sama na něj mám jen velmi málo vzpomínek, přesto si dobře pamatuji, jak jsem kdysi dávno protrhla stránku knížky svými slzami. Nesnášela jsem čtení. Nesnášela jsem, když jsme museli ve škole číst. Děsila jsem se, když nás učitelka vyvolávala, abychom přečetli jen pár slov. V té době jsem neměla tušení, že existuje něco jako dyslexie, ale teď, o mnoho let později, si myslím, že ostatním mohlo připadat, že nějakou tu dyslexii mám.
Tohle mé neštěstí zlomila až jedna spolužačka někdy ke konci první, druhé třídy. Když jsme si u ní doma jednou hráli na schovku, nebo na slepou bábu - už se nepamatuji - omylem jsme schodili její maličkou knihovničku (má ji dodnes, je tak mimochodem). Vzpomínám si, že jsme seděli na podlaze v tureckém sedu a rovnali vypadané knížky zpátky do polic. Když mi pod ruku přišla uzounká knížečka Harry Potter a Kámen mudrců, Kačka ke mně zvedla své obrovské kulaté oči a zeptala se mě pisklavým dětským hláskem: "Chceš jí?"
Bezmyšlenkovitě jsem kývla hlavou na souhlas.


Ať už to zní jako to největší klišé na světě, Harry Potter mi změnil život. Ukázal mi, že čtení není o nešťastných slzách, ale naopak o těch šťastných; každá slza, která mi od té doby sklouzla po tváři při čtení nějaké knížky, byla kvůli těm úžasným příběhům, které jsem měla tu možnost poslouchat na bílých stránkách popsaných černým inkoustem.
Pamatuju si, jak jsem nesnášela Harryho za to, že se nechce bavit s Dracem (už od dětství u mě vyhrávají záporáci) a jak jsem doufala, že se dostane společně s ním do Zmijozelu. Myslím, že někdy v té době vznikla má neutuchající láska právě k Harrymu největšímu rivalovi.

Někdy ve čtvrté třídě jsem o Vánocích pod stromečkem našla kolekci čtyř knížek. Přestože se už v té době jednalo o populární knihy, neznala jsem je. Do té doby jsem četla především fantasy a romatika? Haha, to sotva.
Stmívání se mi ale do srdce zapsalo tak, jak to žádná kniha nedokázala. Ne ani tak příběhem, jako spíš tím, že se jednalo o první romantické scénky, které jsem v knihách začala nacházet. Musím se přiznat i k tomu, že se jedná o mé nejponičenější knížky, protože jsem je tahala všude a především - všechny knížky jsem četla minimálně desetkrát. Připomínají mi tu dobu, kdy jsem je četla poprvé a dělá mě ta nostalgie opravdu šťastnou. O to více mě štve, že jsem první díl před dvěma lety půjčila své někdejší nejlepší kamarádce Dominice, se kterou v kontaktu sice jsem, ale žije na druhé straně republiky, takže nemáme moc možností, abychom se znovu setkali.

Knih jsem se bála. Děsily mě. A nejspíš to je důvodem, proč Harryho Pottera a Stmívání tak miluji. Jak by možná řekla Rowlingová, staly se mými patrony. A já jim za to děkuji.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 myred | Web | 12. listopadu 2016 v 23:44 | Reagovat

Je skvělé, že tě takhle jedna nebo vlastně i dvě knihy přiměly, aby sis knihy oblíbila. Já jsem dřív knihy brala normálně. Moc jsem si jich nevšímala a nesnášela jsem, když jsme museli číst povinnou četbu, která mě nudila. Ale na druhém stupni jsem začala chodit do knihovny a dost jsem se rozečetla. Knihy miluji a teď jich mám bohužel takovou kopici, že nestíhám. :D
Jinak skvěle napsaný článek. :)

2 Kazimír Kraťas | Web | 12. listopadu 2016 v 23:56 | Reagovat

Jsem zoufalý ošklivý panic se zanedbatelným IQ i délkou údu a s komplexem méněcennosti. Zoufale potřebuji vaši pozornost. Potřebuji vaše komentáře, až už utěšující či lítostivé, nebo nenávistné. Prostě potřebuji mít pocit, že se o mne někdo alespoň jednou v životě zajímá, ať už v dobrém, nebo špatném. Potřebuju to snad ještě naléhavěji než první sex, funkční pistoli, nebo preventivní proplesknutí, abych se konečně probral a přestal ze sebe dělat šulina na těch internetech.
Jedná se sice o reklamu, ale alespoň jsem upřímný, říkám to narovinu a racionálně vysvětluji důvody, proč stojím o větší návštěvnost. Krom toho - za každou jednotlivou návštěvu na mém blogu se o jednu vteřinu zkrátí čas, zbývající do ztráty mého panictví! A to se vyplatí, zvláště jste-li filantropové!

3 Anna | Web | 13. listopadu 2016 v 1:33 | Reagovat

[1]: My povinnou četbu nemáme, a nejspíš proto jsem si oblíbila knížky Z povinné četby :D. Přišly mi - přijdou mi - že když si je přečtu, aniž by mě do toho kdokoliv nutil, mohou být i zábavné, kouzelné. Wolker, Němcová, nebo sestry Brontëovi jsou mými oblíbenci, ale myslím, že kdyby mě do jejich čtení někdo nutil, už by nejspíš nebyli.
Děkuju :)!

4 Hanyuu | Web | 13. listopadu 2016 v 6:56 | Reagovat

Kdyby nebyl Harry Potter, kdo ví, jak bych to se čtením měla i já. Jen díky tomu, že jsem se dostala k těmto knížkám, našla jsem si cestičku ke všem těm dalším a měla možnost poznat tolik skvělých světů a příběhů. Bez HP bych se možná ke čtení vůbec nedostala, protože mi knížky přišly jako trapárna pro šprty. :DDD

5 Anita Barrasa | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 10:23 | Reagovat

Taky mě ke čtení přivedl Harry Potter, když jsem byla malá, žádný velký čtenář jsem nebyla, ve škole to bylo utrpení... Ale poté, co jsem zjistila, jakou emoci ve mě knihy vyvolávají a jak se stávají mou vášní, jsem propadla jejich kouzlu... Jen je škoda, že mám teď na čtení tak málo času :(

6 Shetlandy | Web | 13. listopadu 2016 v 10:41 | Reagovat

Ke knihám jsem nijak zvláštní vztah nechovala, dokud jsem nezačala chodit do knihovny. Myslím, že mezi ty první knihy, které mě naučily číst, patří série Odkaz dračích jezdců a Sága stmívání. Pak už to šlo nějak samo...

7 Anna | Web | 13. listopadu 2016 v 10:57 | Reagovat

[4]: Někdy se té naší generaci prý říká Generace Harryho Pottera. Osobně si myslím, že na tom asi něco bude :).

[5]: Ah, to mi povídej. Já se teď učím každý víkend matiku a jsem z toho mírně v depresi. Knížku jsem četla zase tak na konci října :(.

[6]: Odkaz si chci přečíst už neuvěřitelně dlouho, ale v knihovnách je pořád vypůjčovaný. Takže říkáš, že to stoji za to :)?

8 AnnaK138 | 13. listopadu 2016 v 11:20 | Reagovat

Ahoj, zase jsem tu. Také jsem četla Stmívání a nedokážu na tu sérii zapomenout. Mám ty knihy hrozně ráda. A potěšilo mě, že je tu ještě někdo další. ; )

9 Bestinblack | Web | 13. listopadu 2016 v 14:58 | Reagovat

To snad není možné, přesně takový článek mám v rozepsaných článcích už nějaké ty dva týdny a donutila jsem se, abych dnes napsala další kus, pak kouknu k tobě na blog a ejhle, téměř to stejné téma. :D
Ani nevíš, jak moc mě potěšilo, že někomu Harry Potter také změnil život. před ním jsem už pár knížek přečetla, ale jakmile jsem se začetla do HP, najednou mě přepadla mánie a nemůžu už přestat. Teď ho čtu znovu od začátku. :) Stmívání jsem zatím neměla ani jednou v ruce, ale slyšela jsem chválu, že oproti filmům je to daleko lepší, čemuž bych věřila 100%. Neustále se k tomu přemlouvám, ale ze svých zkušeností vím, že lepší na to mít někdy chuť, než se k tomu teď donutit.
Nádherně napsaný článek, opět jsi mě donutila číst dál, i když mě zrovna čeká plno povinností.

10 Anna | Web | 13. listopadu 2016 v 20:38 | Reagovat

[8]: Ráda tě tu opět vidím :)! Stmívání mám ráda a jsem ráda, že se našel čtenář, který to vidí stejně :).

[9]: Haha, tak to se omlouvám. Já upřímně vlezla v sobotu před počítač a v hlavě měla úplné prázdno. No a pak se z toho vyvinul tenhle článek :).
Nedokážu popsat čím to, že mě HP tak bavil, oslovil už na první pohled. Jsem ale ráda, že se to stalo a já jsem nyní takovým čtenářem, jakým jsem :). Stmívání ti jako knihy jedině doporučuji. Zatímco ve filmech - alespoň v tom prvním, i když ty další se také zrovna "nepochlapily" - je nula emocí, v knihách jsem se zasmála, poplakala si, ale místy měla i chuť, knihami mrsknout o zeď. Vřele doporučuji :).
Tak to jsem jedině ráda! Tvé komentáře mám obzvlášť v lásce :).

11 Amme Wanescape | Web | 19. listopadu 2016 v 14:46 | Reagovat

Ahoj máš stále zájem o design ? Můžeme se domluvit :)

12 Kik | E-mail | Web | 19. listopadu 2016 v 15:00 | Reagovat

Taky jsem měla více v oblibě malfoye :) Stmívání jsem bohužel nečetla, ale s filmy jsem to měla tak, že jsme s kamarádkou opravdu pištěly a v tu dobu jsme neměly radši nic jiného XD

13 Anna | Web | 19. listopadu 2016 v 15:10 | Reagovat

[11]: Ano, napiš mi na mail a snad bychom se mohli domluvit :).

[12]: Když jsem se na to dívala někdy v roce 2010/2011 tak jsem to viděla stejně :D. Ale potom se začneš zaměřovat na ty herecké výkony a... je po lásce :D.

14 Gabriella | Web | 20. listopadu 2016 v 16:26 | Reagovat

Je to dokonale napsáno. Opravdu nevím jak to děláš, že mě dokýžeš upoutat tak moc svým textem.
Já jako malá četla nerada. Vždy když moje mamka četla pohádky od H. Christiana Andersena tak jsem je poslouchala spíše jen tak polovičatě -šly mi jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale docela to u mě změnila kniha Zavržený ,kterou jsem jako menší vyhrála v časopise Witch (tehdy jsem četla místo zavržený zavražděný a tak jsem jí měla odloženou asi dva roky na poličce) . Tu knihu -celou sérii miluji. A změnila mi pohled na čtení a knihy obecně :)

15 naoki-keiko | E-mail | Web | 26. listopadu 2016 v 14:37 | Reagovat

Z knih jsem nikdy neměla strach, takže se do tvé někdejší situace asi nevcítím. Já četla vždycky dobře, odmalička ráda a mezi mé první čtení nepatřila beletrie ale literatura faktu. Přeskočila jsem tak nějak potom Harryho Pottera a Stmívání a další ty populární série a četla buď absolutní braky pro děti, knížky W.í.t.c.h nebo literaturu Národního obrození, která byla mému věku přístupná (takové ty šlágry jako Máj nebo Kytice, Povídky malostranské atd.). No a pak od střední jsem přešla na vážnou, složitou, hlubokomyslnou klasickou literaturu a další stěžejní literární pilíře kultury. Teď po letech toho mám dost a plnou hlavu tak se pro změnu uchyluji k sérii Harryho Pottera, kterého čtu ve svých devatenácti letech úplně poprvé :D

16 Smilee | Web | 9. prosince 2016 v 18:01 | Reagovat

Tak nějak podobně jsem na tom byla i já. Sice jsem už do první třídy šla s tím, že umím číst, a když jsme něco četli dohromady, nudila jsem se, jelikož vzhledem k tomu s jakou rychlostí moji spolužáci četli, já už měla celou knihu přečtenou, jsem neměla co dělat. Také se mi vůbec nelíbily příběhy, které jsme četli ve škole a úplně mě od toho odradily.
Potom jsem ale od rodičů dostala celou sérii Stmívání a strašně rychle jsem jí přečetla. Od té doby jsem četla pořád a pořád. Teď už to je horší vzhledem k časové náročnosti školy a tanečním tréninkům, ale i tak se snažím. A jsem ráda, že jsem se do čtení dostala, protože mi to přineslo opravdu hodně věcí :)

17 miriabel | Web | 13. prosince 2016 v 9:08 | Reagovat

Ja jsem cerla i pred Hatrrym, ale daleko mene... urcite to nebyl zlomovy nod jen pro Tebe.
A s tou dyslexii se neco musi delat? Da se lecit? Ja tomu moc nerozumim, meli jsme spoluzaka na gymplu, co byl dysortografik a cetl docela dost oproti jinym, akorat delal hrozne hrubky  a maturitni slohovku psal na pc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama