Zlomený dům

7. listopadu 2016 v 18:38 | Anna |  Téma týdne
Poznámka:
Na začátek chci dodat, že je tento článek ten nejlyričtější, jaký jsem kdy napsala. Je to příhoda, která se mi stala minulý týden, když jsem společně s rodinou putovala za svými rodinnými kořeny. Taktéž je to jeden z mých nejosobnějších článků, které jsem kdy napsala. Řekla bych, že společně s Fotografem je tento článek o osobě, která pro mě velmi znamená. Užijte si článek.


Obloha je bez mráčků, přesto mě na tváři nepříjemně mrazí.
Dívka se z okna vykloní a vyfoukne našedivělý oblak kouře. Cigareta, kterou drží mezi dvěma prsty je už tak malá, že ji típne o popelník vedle sebe a natáhne se přes rezavého labradora pro další balíček cigaret, ze kterého vytáhne novou, dlouhou, čistou. Nedotčenou. Pes zamručí a dívka ho s letmým úsměvem pohladí po chlupatém hřbetě.
Odvracím se. Vracím se do reality. Podívám se na dům přede mnou a snažím se ztišit tlukot svého srdce.
Zlomený dům.


Chci se jít podívat dovnitř, řekne. Věděla jsem, že to řekne. V momentě, kdy šlápne na brzdu už otevírá dveře a vystupuje z auta. Nechoď tam, chci říct, ale hlasivky odporují slovům v mé hlavě. Jdu s tebou, vypustím z pusy dřív, než se nad tím stihnu zamyslet.

Dívám se na zamlžené fotografie, které nejspíš mé rodině ani nepatří. Nízký strop, pavučina bez majitelů. Vylomené dveře. A tlukot mého srdce, který do tohoto depresivního obrazu vnáší ten nejděsivější tón té nejsmutnější skladby.

zákaz veškerého kopírování

Tady jsme žili, řekne vzrušeně a znovu se rozhlédne po místnosti. Snažím se skrývat svou nervozitu, své slzy, které se chtějí dostat ven, na povrch a zničit její šťastný výraz z toho, že vidí tyhle ruiny. Ne, budu brečet později, řeknu si. To je fantastické, odpovím jí. Lži.

Celý tenhle výjev mi něco připomíná a já si uvědomím, že to všechno vypadá jako fotografie v knize Sirotčinec slečny Peregrinové od Ransoma Riggse. Báječná kniha.
Dům má dohromady asi čtyři místnosti a jen samotná představa, že v nich žilo dohromady pět lidí s dvěma psy je šílená. Mé srdce se už ztišilo a já mám na chvíli zase schopnost slyšet své vlastní myšlenky, které se teď derou o své slovo v mé v hlavě. Jsem zmatená, ale tím nejkrásnějším způsobem.

Víš, kdo tu žil?, šeptají mi mé vlastní myšlenky. Víš, kdo ti dává možnost poznat osobu, kterou jsi už poznat nestihla?
Usměju se. Vnitřně. Tento úsměv patří jen jediné osobě, která ho může vidět. Věřím tomu, že může. Mrtví přece mohou, že ano?

Ještě jednou se podívám po prostoru, ve kterém se nacházím, otočím se kolem své osy. Umyvadlo, rozbité okno, špinavá stěna. Vyvrácené okno a dveře, pach samoty. Už mě to ale neděsí tak, jako ještě před několika minutami. Už vím, že je to jedinečný dar být v téhle místnosti a tak se chytnu její dlaně a nechám se vyvést ven, zpět do mého života.
Ještě jednou se ale otočím a podívám se na zlomený dům, který se bude brzy bourat. Tiše, nejtišeji jak jen dovedu, ústy naznačím prosbu člověku, který pro mě znamená tolik, aniž by to kdokoliv z mé rodiny tušil.

Ty víš kdo tu ještě žije? Kdo tohle místo opatruje? Dodnes jsi o něm nevěděla. Neznala jsi tohle místo. Ale cítila jsi tu neuvěřitelnou energii, že ano? Byl tam s tebou.

Dávej na sebe pozor, dědo.

(téma týdne: ty víš kdo...)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Inkognito | Web | 7. listopadu 2016 v 18:44 | Reagovat

Tak tohle byl tak vnitřně naplňující zážitek. Úžasný článek :)

2 Anna | Web | 7. listopadu 2016 v 19:00 | Reagovat

[1]: Opravdu :)? Tak to jsem nevýslovně potěšena, děkuji!

3 MaTonka | E-mail | Web | 7. listopadu 2016 v 19:06 | Reagovat

Přebíhá z toho mráz po zádech, což jen dokazuje, jak skvěle je to napsané a jak lehce je možné se do toho vžít. :3

4 Anna | Web | 7. listopadu 2016 v 19:08 | Reagovat

[3]: Jsem nanejvýš potěšena, moc si toho vážím :).

5 svet-helgy | Web | 7. listopadu 2016 v 20:54 | Reagovat

Deprese.. ale máš hezký vyjadřování. Ten popis pod fotkou.. takový maličko zbytečný, autorský zákon je jasný, asi bych tam napsala spíš jméno autora, to je něco jako "neolizujte zábradlí" jestli chápeš :)

6 Anna | Web | 7. listopadu 2016 v 22:12 | Reagovat

[5]: Děkuji.
Většinou, když pod fotku napíšu, že je zákaz kopírování, tak se jedná o rodinnou fotku, která ovšem není pořízená mnou. Proto k ní nepíšu jméno autora :).

7 adís | E-mail | Web | 12. listopadu 2016 v 15:16 | Reagovat

Páni, ta poslední větička.. ♥ Krásné! Moc pěkné. Chvíli jsem nechápala věty s kurzívou, ale poté jsem pochopila.
Moc nádherně popsané myšlenky, krásný celkový dojem. ^^
Rodinné kořeny - ty jo, muselo být hodně na zamyšlení.

8 Anna | Web | 12. listopadu 2016 v 15:33 | Reagovat

[7]: Moc ti děkuju ♥ Byl to nepopsatelný zážitek. Pořád jej nemohu úplně zpracovat a myslím, že toho nikdy nebudu úplně schopná.

9 Leace Drayen | E-mail | 18. listopadu 2016 v 11:37 | Reagovat

Tohle... Vyhnalo mi to slzy do očí.
Všechny ty pocity, co jsi do tohohle článku dala, vrazila, nenásilně, a přesto to šlo cítit jako facka. Smutek, tíseň, melancholie a k tomu láska k někomu, kdo už je dávno pryč, koho jsi nemohla poznat - jednoduše jsem se rozplakala. Možná proto, že jsi mi to interpretovala už v naší konverzaci a tenhle článek byl jako přívalová vlna, možná, že jsem si sama vzpomněla na svého dědu, co před třemi roky odešel.

A ta poslední věta.
Ach.

10 Anna | Web | 19. listopadu 2016 v 11:44 | Reagovat

[9]: Jako vždy jsi mě svým komentářem potěšila - a za to ti moc děkuju ♥

Tenhle článek byl jakousi spontánní snahou otisknout do článku to, co cítím, aniž bych to přesně vysvětlila. Emoce ve většině případů smysl nedávají, tak proč jim tu pointu dávat v textech? Jsem proto nadšená, že někdo mé city, náladu i emoce pochopil :).
Je zvláštní, že k dědovi chovám tolik citů, přestože netuším, kým vlastně byl. Kdo byl. A skrz tento dům jsem měla jedinečnou možnost pocítit jakýsi tlak, auru, jeho auru. Jakoby tam se mnou byl. Těžce se to popisuje.

Nicméně jsem ráda, že tě článek nezklamal :).

11 Kik | E-mail | Web | 19. listopadu 2016 v 14:54 | Reagovat

Páni, to je moc hezky napsaný článek, vyvolává ve mně staré vzpomínky. :)
Moc se povedl :)

12 Anna | Web | 19. listopadu 2016 v 15:10 | Reagovat

[11]: Jsem nadšená, že tě oslovil!

13 Irena | 21. prosince 2016 v 14:47 | Reagovat

Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama