„Něco ti povím...“

11. prosince 2016 v 23:34 | Anna |  Jen tak do větru
Hlasy.
Můžete se pokoušet je neslyšet. Vnímat jen sami sebe. Vytěsnit je z hlavy, soustředit se na všechno okolo, jen ne na ně.
Většinou to ale nepomáhá. Jsou příliš hlasité, křičí uvnitř vás, chtějí se dostat na svobodu a rozervat vám hrdlo. Bolí to. Tak strašně to bolí. Křičíte na lidi v metru, ať vám pomohou. Ruce se vám klepou, vlasy máte slepené od slz a prosíte ty cizí lidi, kteří vás ani neslyší. Nebo vás možná slyší, ale nereagují. Znají ty démonické hlasy, také se s nimi setkali. Někteří z nich je překonali, jiní... jiní nepřežili.
Ty hlasy neustávají. Berete do ruky roubík a cpete jim jej do úst. Mlčte, mlčte, mlčte.
A pak je tu ještě vaše zdravé, ale titerné vědomí, které pláče nad tím, co se s vámi stalo. Ach ano. Vždyť to, čeho se tak bojíte, co vás děsí, TY HLASY... ty hlasy jsou jen uvnitř vás a slyšíte je jen vy. Ve chvíli, kdy je jednou uslyšíte, už nikdy nezmizí. Zůstanou s vámi napořád, ale časem... časem se je naučíte nevnímat a žít s nimi.


Nemáš na to, vzdej to, ty a dobrá škola? hahahaha, bude z tebe maxilmálně tak špína lidstva, ty nicko.
Hlasy a jejich zlá slova přichází ve chvíli, kdy se chystáte zdolat jeden z těch těžších úseků ve svém životě. Jsou zlá, krutá, tvrdě vás zasáhnou do hrudi svou železnou pěstí. Tak tvrdě, že zakolísáte dozadu a padáte ze skály dolů a dolů , kamsi do údolí. Slyšíte jak vám vítr fičí kolem hlavy, děsí vás ten chychotavý zvuk. Fuč. Váš cíl je pryč na základě toho, co vám řekly ty hlasy.


"Open your eyes and see what you can with them before they close forever."

Svět je krutý. Nikdo netvrdil, že nebude. Pláč je nedílnou součástí toho, co se snažíte dokázat. Musíte se držet zuby nehty, nesmíte pochybovat o svých hranicích o svých schopnostech. Jste to pouze vy sami, jen vy sami víte, čeho jste schopni.
Kráčejte ulicemi s hlavou hrdě vzhůru, sledujte okolní dění na ulici. Nezajímejte se o stíny tančící na dlaždičkách, jimiž je pokryta Praha, sledujte jiskru ve svém nitru. Začněte si budovat sebevědomí. Nenechte se zahnat těmi, kteří vás chtějí mít zpátky ve stínech.

Až se jednoho rána probudíte a budete si z minulé noci pamatovat jen svůj vlastní usedavý pláč, podívejte se hrdě z okna do zářivého žhavého Slunce a přese všechny pochybnosti, které ve vás má okolí, se do něho usmějte. S největší pravděpodobností uslyšíte Hlasy.
Tolikrát jsme tě potopili, nemyslíš si snad, že to neuděláme znovu, že ne? Jsi slabá, tak se už konečně vzdej. Proč se díváš do té žhavé zářivé koule? Co v ní vidíš?
A vy, sebevědomný s hlavou hrdě vztyčenou a nebojácní jako nikdy dřív jim odpovíte: "Budoucnost."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kouzelnakrajina | Web | 12. prosince 2016 v 8:32 | Reagovat

to jsem překvapená, že někdo má hlasy. páč já je mám občas také, v hlavě a je to otravné. mám na to i antidepresiva :-(

2 miriabel | Web | 12. prosince 2016 v 12:32 | Reagovat

Neznam ty hlasy, o kterych pises... Mivam spis nadeje,  co hrozne boli, kdyz o ne prichazim. Ta druha polovina clanku je napsana hrozne krasne, cetla jsem ji vicekrat... A jsem si jista, ze az budu smutna, rada se k ni zase vratim :)

3 Anna | Web | 12. prosince 2016 v 18:26 | Reagovat

[1]: Ty hlasy měly být jakýmsi synonymem k lidem, kteří mě podceňují a myslí si, že jen protože něco nechápu, jsem hned psancem celého světa.

[2]: Jak už jsem zmínila v odpovědi pro první holčinu, tyhle hlasy měly znázornit lidi, kteří mě neustále podceňují a myslí si, že nejsem schopna velkých věcí. Jsem nadšená, že se ti článek líbil, přestože mě trochu mrzí, že z článku nebylo zřejmé, co to ty hlasy vlastně jsou. Nicméně i tak mě těší, že se ti článek líbil a budeš se k němu vracet :)!

4 prach | 12. prosince 2016 v 21:35 | Reagovat

já spíš než hlasy mívám ruce. někdy se mnou nelítostně pohazujou, jindy mě držej v naprostý paralýze. ale daj se přežít, někdy bych řekla že mi pomáhaj když chci udělat něco hloupýho. každopádně lidskej mozek je zajímavá věc.

5 Lauralex | Web | 12. prosince 2016 v 22:51 | Reagovat

Z vlastního křiku člověk neohluchne.
Nemůžu sice kontrolovat hlasy v mé hlavě, ale vybrala jsem si je neposlouchat. A bojuju, co mi síly stačí.

6 Anna | Web | 13. prosince 2016 v 0:02 | Reagovat

[4]: Krásně popsané. Je zajímavé, jak si lidský mozek dokáže "vytřídit" to podstatné a důležité, co protlačí do popředí. To ostatní zmizí v povědomí a časem vyplave na povrch.

[5]: Někdy mám pocit, že bych mohla. Není to ani tak o tom, že bych uvnitř sebe slyšela hlasy, spíš jsou těmi hlasy lidé, kteří svými zlými slovy zraňují mě.
Drž se.

7 AnnaK138 | 15. prosince 2016 v 16:47 | Reagovat

Také je někdy slyším...Dostavují se vždy, když se mi něco nepovede, nebo mě něco/někdo zklame nebo když zklamu já... Často si v takových chvílích přeju, aby mě zabily a já už nic necítila. Abych je neslyšela, aby mi neustále nepřipomínaly mou vlastní chybu, nebo pochybení, nebo něco jiného, co jsem udělala špatně. :(
PS: Nádherný článek! ;)

8 Anna | Web | 15. prosince 2016 v 22:46 | Reagovat

[7]: Jsem ráda, že nejsem jediná:). A také jsem šťastná, že jsi mi zase okomentovala další článek, protože mám tvé komentáře moc ráda! Děkuju!

9 Leace Drayen | E-mail | 21. prosince 2016 v 14:51 | Reagovat

Hm... Už dobrou půlhodinu klepu do klávesnice slova, abych je mohla smazat a znovu začít od začátku. Tak nějak nevím co říct, v hlavě se mi točí tolik, tolik myšlenek, ženou se jedna přes druhou, až se z nich stává nesrozumitelný vír. Ale přeci jenom jednu zachytávám holýma rukama.

Znám tyhle hlasy. A co hůř, myslím si, že je zná každý. V dnešní době je to nevyhnutelné. Prý jsme generace, která má nepřeberné množství možností. Můžeme studovat co chceme. Cestovat kam chceme. Svět nám leží skoro na dlani. A přesto bych řekla, že jsme nešťastní a mnohem víc křehcí než kdy předtím.

"A co budeš dělat, když se ti to nepovede?" - "Hlásí se tam tolik chytrých lidí, proč by měli vybrat zrovna tebe?" - "Nedáváš si až příliš vysoké cíle?"

Zdá se mi, jako by nás všichni drželi svými slovy při zemi. Jako obrovské železné koule kolem našich nohou. Osobní klec každého z nás. Slova mají neskutečnou moc. Dokáží rozjasnit den, překvapit a potěšit, stejně tak jako dokáží rozplakat. Pošlapat něčí sny. Udusit plamínky naděje. Dobře cílená slova dokáží člověka zabít zevnitř. Krutě, avšak bez křiku a nářků.

Říká se, že největším uměním je přestat jen existovat a začít žít. Rozvedla bych to. Největším uměním je přestat jen existovat a začít být šťastný. Smířit se sám se sebou. Začít se milovat takového, jaký skutečně jsi. Se všemi světlými a temnými odstíny. Každý jsme uvnitř barevný, hrajeme těmi nejkrásnějšími barvami. A jediné, co nesmíme dovolit, je, aby se naším pláčem nad cizími hlasy rozpily, zředily.

A pak klidně můžeme lítat.

Takové články mám od tebe nejraději. Sice většina z nich probírá vážná, důležitá a ne zrovna šťastná témata, ale ty tam vždycky vneseš trochu té naděje. Trochu sama sebe.

Takže abych to celé ukončila nějak nadějně a s vůní hvězd - ať už ti kdokoliv říká, že na něco nemáš, že ničeho nedosáhneš, nedej se. Nevzdávej se. Jsem si stoprocentně jistá, že se dostaneš na svoji vysněnou školu. A jsem si i stoprocentně jistá, že pro to děláš co můžeš. A v tom to celé spočívá. Ani malý vrabec neumí zpočátku lítat.

A nakonec se přece jenom dotkne nebes.

(Doufám, že to dává smysl. A chci ti taky pochválit vzhled blogu! Je nádherný. A popřát šťastné a veselé! Třebaže ti samozřejmě ještě napíšu.)

10 Anna | Web | 22. prosince 2016 v 9:40 | Reagovat

[9]: Tenhle komentář si musím číst stále dokola a dokola. Včera, když jsem se vracela z doučování, byla jsem nešťastná z toho, jak mi to nešlo a jak musím zabrat. Jak mi zase neustále všichni říkají, ať na ten gympl nelezu. Po přečtení tvého komentáře chvilku před tím, než jsem se začala šrotit matiku... tak moc mi zvedl náladu se učit :'). Strašně moc ti chci poděkovat. Zase a opět a znova. Tahle tvá podpora mi dává neuvěřitelnou sílu, nadpozemskou.

A díky ní věřím, že jednou poletím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama