Skvrny na duši

19. ledna 2017 v 19:46 | Anna |  Listy z deníku mého života
Každý člověk už od útlého narození vlastní nějakou nálepku. Některé jsou jasně žřetelné už od pohledu. Dítě, batole, mladý, starý, žena, muž. Jiné jsou vám hned po obdržení jasné a vy jste si jich vědomi. Matka, pracovník, spisovatel. A potom jsou tu nálepky, které získáte až časem, neuvědomíte si je ihned a ani se s nimi nenarodíte.
Tajemná, milovaná, samotářská.
Šikanovaná.


V době, kdy jsme se na prvním stupni základní školy dozvěděli o věci, které se říkalo šikana, jsem tohle téma neměla ráda. Bylo to jako všechny ty nudné a nezajímavé přednášky o tom, že kouření a braní drog je škodlivé.
Existují dva druhy šikany: psychická a fyzická. Nelze říct, který z tento druhů je horší, ale faktem je, že psychické týrání se na vás podepíše navždy, zanechá jakousi jizvu, skvrnku na vaší duši. Nálepku.

Lhala jsem celý půlrok. Sobě, lidem okolo mě, blogu. Ve třídě se mi rozpoutalo peklo v podobě dvou dívek a lidí, které s sebou časem přibalovali. Cokoliv jsem udělala, cokoliv jsem zveřejnila na internet, jakýkoliv projev - všechno bylo špatně. Bylo to jako kdyby i můj samotný nádech pro ně byl veřejným obtěžováním.
Říkala jsem si: "No a co, vždyť jsou všem pro smích." Jenže pravdou bylo to, že ačkoli mi to v jeden okamžik přišlo opravdu směšné a hloupé, zanechávalo to na mě skrytou stopu. Jako když si zašpiníte tričko, dáte ho do pračky, ale obrys fleku se ne a ne vyprat.
Na blogu jsem mezitím kašlala na psaní. Říkala jsem vám, že nemám čas, protože se nonstop učím. To ale není pravda. Samozřejmě, že i já jsem pouhým člověkem a potřebuju jíst, spát, mít mezi učením se pauzu. Ale tak nějak jsem skrytě věděla, že pokaždé, když budu chtít něco napsat, budu psát depresivní články, budu psát o tom, jak jsem ve škole nešťastná a jak už počítám dny, kdy budu moct odejít, zavřít za sebou ty těžké, devět let staré dveře. Nesnáším výraz "šikana", ale v tomhle případě se jej nebojím už použít. Dnes mi zničili známku na vysvědčení a to byla poslední kapka, abych začala jednat.


Učitelka to vzala asi takhle: co se stalo, děvčata (byla se mnou kamarádka), já něco tušila, jasně, jasně, zítra to začneme řešit, když tak do toho přimotáme i školního psychologa. Ulevilo se mi. Opravdu. To, jak nám na v první řídě říkali, že cokoliv by se ve třídě stalo, máme jít za dospělým a řešit to s ním, je pravda. Krom toho, že se vám tedy ohromně uleví (do jisté míry), tak také máte jakýsi dojem, že teď už to není jen na vás, ale i na těch ostatních. Nejste v tom sami.
Stále se mi klepou ruce samou nervozitou a před chvílí jsem znovu brečela. Čtyři měsíce si všechny ty narážky, pomluvy, drby a hloupé kecy na vaší osobu házíte za tajné dveře ve vašem srdci, které zamykáte na dva zapády. Ale jednoho dne se za ty dveře už všechny ty hrůzy přestávají vejít a vy prostě musíte odemknout a nechat průchod následkům a případnému řešení.
Těším se na zítřek. Vážně. A doufám, že se něco změní. Mamka mi řekla, že jsem vyhrála, že jsem "výherkyní". Proč se ale stále cítím jako ta poražená, která se nechala dohnat k úplnému okraji útesu a mou jedinou spásou je buď skočit, nebo se opatrně dostat na bezpečnější místo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Best In Black | Web | 20. ledna 2017 v 13:24 | Reagovat

Nádherně napsaný článek plný emocí.
Doufám, že se ti to brzo vyřeší k dobrému a holky za to pořádně zaplatí. :) Stačí, kdyz vidím neustálou šikanu u ostatních ročníku, je to hnus. U nás je to naštěstí v pořádku, i když to občas taky není žádný med ve třídě plné jen holek.

2 Anna | 20. ledna 2017 v 18:29 | Reagovat

[1]: Děkuju :). Ono jde hlavně o celý ten princip toho, že když jsme to dnes řešili, bylo to tvrzení na tvrzení. Viděla jsem to jejich očima a dokázala se vžít do jejich uvažování. Přesto si stále myslím, že to byly prvně ony, kdo začal a já jen reagovala pod vlivem emocí. Doufám, že se to zlepší.
Děkuju!

3 Smilee | Web | 22. ledna 2017 v 16:53 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi začala jednat a nenechala si jimi dál srát na hlavu. Nemám ráda lidi, kteří šikanují ostatní. To občasné dělání si srandy se dá ignorovat, ale někteří nevědí, kde přestat. Vždy když takové lidi vidím, tak jim mám chuť jednu vrazit.
Nikdy jsem si ničím takovým neprošla, ale vím jak strašné je, když má někdo otravné narážky a dělá ti samé naschvály. Rozhodně se jimi nenech nijak vydeptat :)
Snad to bude všechno brzo v pohodě :)

4 Džejní | Web | 22. ledna 2017 v 18:53 | Reagovat

je mi luto, ze si si niecim takymto musela prejst. ked mne niekto nieco v skole spravil, mala som aspon blog, kde som sa mohla vypisat. ale ked uz dotycni maju dosah aj na tuto tvoju sucast, je to fakt na nic. som ale fakt rada, ze si nakoniec nasla v sebe silu a zacala tuto situaciu riesit. urcite si vyherkyna, aj ked sa tak mozno preva teraz necitis. je dobre, ze si o tom niekomu povedala, niekomu, kto s tym naozaj vie nieco urobit. verim, ze uz bude iba lepsie. drzim palce :)

5 Anna | Web | 22. ledna 2017 v 22:35 | Reagovat

[3]: Už se cítím mnohem lépe, ačkoli počítat dny mého odchodu na střední jsem nepřestala. Někdy si říkám, jaky by byl život, kdybych šla na gympl po sedmé třídě. Noví lidi, nový kolektiv. Tohle už mě nanejvýš unavuje a já jsem tak neuvěřitelně ráda, že už jen půlrok a můžu si "balit kufry".
Moc děkuju za povzbudivý komentář, opět jsi řekla ta správná slova, která jsem potřebovala slyšet ❤

[4]: Nikdy jsem blog nevedla anonymně, protože mi šlo o to, abych lidstvu, ať už té jeho části, kterou jsem denně vídávala nebo té, kterou jsem mohla znát jen z internetu, něco vzkázala. Své dojmy, názory, pocity. Ale v pátek jsem poprvé zatoužila být anonymní, nebýt pro lidi "tou holkou, co píše blog". Nemohu ale přesně říct, že svého rozhodnutí lituji. Je to zkrátka jen těžší a náročnější cesta, než ta druhá :).
Moc ti děkuju za krásný komentář ❤

6 Kiki | 24. ledna 2017 v 21:50 | Reagovat

Ahoj doufám, že se vše vyřeší

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama