Stále cítím jak zuřivě a neklidně mi tluče srdce. Jak se mé prsty samou nervozitou a vzrušením a napětím třesou. Mé oči před pár minutami vyplavily celý oceán slaných slz. Smáčely mi tváře, kalhoty, ale hlavně mou duši a mysl, která po přečtení této knihy už nikdy nebude stejná. Nikdy, přísahám, že nikdy předtím jsem se necítila tak zlomená, zesměšněná a ztracená. Zároveň však při psaní těchto řádků cítím neuvěřitelnou hrdost za to, že tito lidé byli ze stejné země, stejného kraje, mluvili stejným jazykem. Bili se za stejnou zemi, stejný národ. A já jim mohu vzdát hold jedině tím, že o nich napíšu jeden malý krátký a ve společnosti brzy ztracený článek.
Píše se rok 1941, když je dvěma mladým vojákům a zároveň nejlepším kamarádům, Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi přidělen nebezpečný úkol nesoucí název Anthropoid. Dvojice žijící v exilu v Anglii se nemůže dočkat až se vrátí do rodných Čech - nikdo z nich však nepočítá s tím, že život v protektorátu vypadá tak bídně.
Když jsou v prosinci '41 vysazeni společně se svými kamarády ze skupin Silver A a Silver B nad Plzní, vědí, že je čeká spousta těžké práce. S pomocí svých kontaktů naleznou útočiště u jistého Jana Zelenky, který má shodou okolností několik svých lidí na Pražském hradě - pracovišti zastupujícího říšského protektora Obergruppenführera Heydricha. Kubiš s Gabčíkem s jejich pomocí získají několik důležitých informací o harmonogramu protektora a za několik měsíců na něho spáchají atentát. Je jim jasné, že od tohoto okamžiku se Němci nezastaví, dokud je nenajdou - nyní jsou jen oni dva proti celé Řiši.
"Vypadá konec takhle?"
- Josef Gabčík
Od okamžiku, kdy jsem se v páté třídě na prvním stupni základky dozvěděla o tom, že existovala jakási válka s názvem "druhá světová", jsem se o událostech té doby začala do podrobna zajímat. Po přečtení mnoha a mnoha a mnoha deníků z koncentračních táborů a jiných knih pojednávajících o této době, jsem ale nakonec vždy skončila u otázky: Proč. Proč a jak byl někdo schopen spáchat tyto hrůzy - na lidech? Na stejném živočišném druhu, na tom samém druhu, který měl stejná práva na život, jako ti, kteří byli z Německa?
Je mnoho lidí, kteří mi řekli, že je tato doba moc nebere, nezajímá. Já vím; sto lidí, sto chutí. Měla bych teda tento názor akceptovat a přenést se přes něj, ale já nemohu. Tohle je doba, kdy se tento národ, který nyní nazýváme národem zlodějů a alkoholiků zachoval hrdinně. A je to také část historie, která mě dovedla k názoru, že jsem neuvěřitelně hrdá na to, že jsem jeho součástí - ano, jsem hrdá na to, že mohu být Čechem.
A proto by se tyto příběhy a spisy z té doby měly číst a měly by nás zajímat.
A nyní k samotnému hodnocení knihy.
Obálka je stejná jako u recenze Před pádem - tedy stejný styl. Velké tučné písmo hlásá název knihy a přes tento text je ještě napsána vyhláška, která byla v roce 1942 vyvěšena po celé České republice - odměna za dopadení atentátníků. Obálka se mi líbí, má takový melancholický nádech, ale rozhodně to není nejkrásnější obálka, kterou jsem kdy viděla. Hodnotím ji ale nadprůměrně.
Jiří Šulc za tuto knihu získal v roce 2006 prestižní Literární cenu Knižního Klubu. Už v minulosti jsem zde recenzovala jednu knihu s tímto oceněním a to konkrétně Vertigo. Styl psaní tohoto autora mě velmi zaujal, ačkoli mi ze začátku vadila přehnaná délka kapitol - ano, kapitoly v této knize mívaly minimálně třicet stránek. Časem ale zjistíte, že by bylo nemožné nacpat takovou spoustu událostí do krátkých kapitol, takže to postupem děje přestanete vnímat.
Dva proti Říši je autorova prvotina. Šulc mě velmi zaujal a na jeho stránkách jsem si stačila povšimnout, že je - co se literární činnosti týče - zaměřen na historické události, které se děli na našem území během 2. světové války. Mám tedy určitě v plánu si od něho přečíst i další díla.
Hlavní dvojici jsem si zamilovala. Vykreslení jejich charakterů bylo tak famózní a jak nám Šulc odhaluje i v Poznámce autora dle skutečných záznamů a výpovědí skutečné, že jsem sama sebe častokrát načapala při zatajování dechu. Musím se přiznat, že Kubiš mi byl něčím sympatičtější, ale za boha si nevzpomenu, proč tomu tak bylo. Gabčíka jsem ale měla ráda pro jeho nápady a upřímnost - oba měli navíc přesně ten typ humoru, který nejde nemilovat. Teď ukradnu větu svému tátovi, ale musím říct, že tento národ si je nezasloužil - tak odhodlané mladé kluky, kteří chtěli zachránit tuto zemi od nacistů. Kluky, kteří věděli, že jdou na smrt, přesto připraveny bojovat do posledního dechu.
Svým způsobem mi k srdci přirostli úplně všichni - dokonce i Karel Čurda. Mimo G. a K. jsem měla ráda hlavně Valčíka, který mi přišel roztomilý a vtipný, zároveň však odvážný a nebojácný.
Zápletka knihy byla velmi rozrostlá. Některé části popisovali dění v gestapu a na Hradě - zkrátka život nacistických Němců, kteří šli proti odboji. Poté tu byli části s Kubišem a Gabčíkem. A nakonec části, které buď nelze zařadit, anebo části o jiných odbojářích.
Na závěr bych chtěla tedy zopakovat to, že jsem hrdá na to, že jsem Čech. Vědět, že díky nim odvolala Británie svůj podpis pod Mnichovskou dohodu. Vědět, že oni mají část zásluhy na tom, že dnes nejsme součástí Německa.
Děkuji vám, hoši.
Fotky jsou jako vždy dokonalé.
Knihu jsem nečetla, ale byla jsem se třídou na filmu v kině a byl to nádherný,ale smutný film. Ke konci jsem brečela. Herecké obsazení bylo perfektní a celý film také. Díky tobě jsem se dozvěděla, že je kniha -děkuju! ♥