Hlavně neusnout

12. února 2017 v 15:24 | Anna |  Listy z deníku mého života
Ta bolest je nesnesitelná. Srdce, které jindy určuje rytmus mého života, mě nyní chce zabít; rozráží hrudní koš, láme mi kosti. Jen aby se mohlo dostat na vzduch, z mého těla - nechat mě i můj život na pospas samotě.
Nemůžu dýchat. Kůži mám v jednom ohni - kdo by si kdy pomyslel, že bude možné mít husinu i na lících a na prsou?
V pozadí celé této hrůzné scény vnímám hlasy mých přátel, které mě nutí bojovat. Jeden z kamarádů mě drží pevně v pase a snaží se mě ještě více zahřát, přestože na sobě mám několik mikin a dek. Druhý kamarád mě pevně drží za ochablou ruku, která jeho tělesné teplo není schopná vnímat. Jedna z kamarádek pláče při pohledu na mě a druhá mě drží za druhou ruku a šeptá, že si zajdeme na pizzu až mi bude lépe. Že se nesmím vzdát, že jsou tu všichni se mnou. Že v tom nikdy nebudu sama.

Oči se mi klíží a já se ze všech sil držím života - a to do doby, než mě úplně opustí.


V posledním týdnu jsem měla tolik nápadů na články, že bych to na prstech nezpočítala - musela bych se podívat do svého zápisníku, kam jsem si pečlivě psala vše, o čem jsem chtěla mluvit. Bohužel slabá wifi a čas, který jsem trávila jen s přáteli, mi to znemožňovali pověsit na zeď blogu, proto tyto zápisky zůstanou jen v mé malé černé knížečce.
Abych ale vysvětlila, proč jsem měla tolik nápadů - byla jsem s přáteli na lyžařském kurzu, kam jezdím už od první třídy. Ne sice pravidelně, několik let jsem vynechala, ale v posledních několika letech se pro mě týden jarních prázdnin stal tím nejkrásnějším obdobím v roce. Být s partou lidí, kteří vás berou takoví jací jste, bez ohledu na vaše klady nebo zápory. S lidmi, se kterými se směju jak magor. Když píšu tyto řádky, mám zase chuť nasednout do prvního vlaku směrem do Jánek a celý ten týden zažít znovu. Pravdou ale je i fakt, že letos se stalo i několik nepříjemností, které mi znovu ukázali jak je život pomíjivý a křehký. Jak bychom si měli vážit svého zdraví. A o této zkušenosti chci dnes psát.

/07/02/2017/ - já jsem ta vysmátá uprostřed / foceno nejlepším pizzařem Adamem

Ve středu máme vždycky volno. Takový ne-lyžující den, dalo by se říct. A shodou okolností měla ten den Eliška (kamarádka a naše instruktorka) narozeniny, takže jsme to chtěli pořádně oslavit - což nám akorát nahrávalo, protože ve středu se chodí do města.
Ten den byla hrozná zima. Přestože jsem na sobě měla tričko s dlouhým rukávem, nejtlustší svetr, který vlastním, šálu s čepicí, rukavicemi a lyžařskou bundu, mrzla jsem. Klepala jsem se jak ratlík, kterému zapomete dát pletený obleček, když je venku -6 stupňů. V městě jsem nakoupila jen to nejnutnější, co jsem potřebovala (třeba palačinku s čokoládou, to byla největší nutnost). Potom jsem se s přáteli zašila na nějakou dobu v drogérii, kde se topilo tak moc, že mi trochu rozmrzly prsty.

Když jsme se potom zase dostali do chatky, šla jsem na náš pokoj číslo sedm s kamarádem. Pamatuji si, že jsme živě debatovali o Eliščiných narozeninách a zároveň řešili nějaké věci okolo lidí z lyžáku. Furt jsem si třela dlaně o sebe. Měla jsem je zarudlé od mrazu a oni ne a ne rozmrznout. Nakonec jsem v zoufalství zašla za Eliškou, která krom toho, že byla naší instruktorkou, byla i zdravotnicí (studuje prvním rokem medicínu). Řekla, ať si dám ruce pod ledovou vodu, ale nakonec mi to štiplavou bolest akorát zhoršilo, protože se zima začala rozšiřovat i do jiných částí těla. Za chvíli už jsem ležela s Eliškou v posteli pod dekou a ona se mi snažila předat kus svého tělesného tepla. Nepomáhalo to. Zuby mi drkotaly a ta bolest - ta bolest byla neúnosná. Hrudník jsem měla v jednom ohni, cítila jsem tíseň na hrudníku. Jako by se mé srdce snažilo vyskočit z těla ven, prorazit hrudní koš a vzít ze mně život. Husinu jsem měla snad úplně všude - na lících, na prsou, na břiše, v prstech. Když Eliška usoudila, že to tělesné teplo nefuguje, zabalili mě s Berťasem - ten kamarád - do dvou mikin a přehodili přese mě i několik dek. Opřela jsem si hlavu o kamaráda. Netrvalo dlouho a já musela začít dýchat i do igelitového sáčku, protože jsem usínala a měla nepravidelný dech. Mohu vám říct, že tak moc vyděšená a v bolestech jsem ještě nikdy nebyla.

/06/02/2017/ - jsem ta nejvíc napravo

Vyprávění od okamžiku, kdy pro mě přijela sanitka znám už jen z vyprávění. Pamatuju si jen, že jsem byla hrozně nešťastná, když se mnou v sanitce nejela Eliška, ale její mamka Jana, která lyžák pořádá. Mám ji ráda, což o to, ale Eliška je pro mě přece jen důležitější - a v takové situaci o to více.
Každopádně sanitku si nepamatuju vůbec. Vím jen, že mi záchranáři připínali na tělo takové lepkavé vysačky, které mezi sebou spojovali červeným kabelem. Později mi vysvětlovala doktorka, že šlo o stroj, který mi měl změřit funkci srdce.

Nemohla jsem mluvit. Nešlo o to, že bych brečela nebo byla vyděšená, šlo o to, že jsem vážně nemohla. Zmrzl mi jazyk a já ze sebe soukala jen nesmyslná slova. Prý. Tuto část si moc nepamatuji.
Další vzpomínky mám až z nemocnice, kdy mi lékařky řekly, že si mě tu nechají jednu noc na pozorování. Udělají mi pár testů a tak, aby prokázali, že jsem zdravá a mohu se vrátit zpátky na svah.
Dali mi náramek, zvážili mě (a usoudili, že nejím - zase) a změřili mě tlak - který mě naprosto šokoval. Já, která má od nepaměti nízký tlak měla 140 na 91. Vzhledem k mému věku, váze a výšce je to neuvěřitelně moc. odebrali mi krev, získali pomocí dalšího zvláštního stroje informace od srdce a za noc mě dvakrát vzbudili kvůli tlaku - který byl už díky bohu v pořádku. Na pokoji jsem bydlela s jednou moc milou slečnou, která v nemocnici byla kvůli nedostatku bílých krvinek. Dala jsem jí na sebe kontakt, takže doufám, že se mi třeba ozve. Doufám, že bude v pořádku.

/08/02/2017/ - v nemocnici

Dostala jsem taky takové sranda pyžamo v růžovém odstínu, do kterého bych se vešla ještě tak třikrát - minimálně. Vždy, když jsem šla na záchod jsem si ho musela v pase držet, aby mi nespadlo na zem - tak mi bylo velké!
Byla jsem zpeskována za to, že jsem podvyživená a že nejím maso. Měla bych nabrat minimálně pět kilo. Trochu mě to vyděsilo, ale na druhou stranu jsem pochopila, že by z toho mohly být vážné problémy. Hned jak jsem přijela zpátky na chatu, jsem do sebe s nechutí nasoukala hovězí. Chci normálně jíst, přestože to bude asi chvíli trvat. Přece jen, maso opravdu není šálek mého čaje.

Jsem tak strašně moc ráda, že jsem v pořádku a že to byl jen nějaký kolaps. Mezi kamarády jsem se hned následující den vrátila a lyžáky jsem obula v pátek. Včera jsme se vrátili do Prahy a musím říct, že jsem trochu v depresi, protože mi moji přátelé už zase chybí. V pátek jsem ale už domluvená na kino s Berťasem a brzy se snad vydáme s ostatními i na tu slíbenou pizzu!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 12. února 2017 v 16:10 | Reagovat

Tak z toho vyprávění jsem dostala husí kůži, hlavně pořádně jez a dávej na sebe pozor...

2 Anna | Web | 12. února 2017 v 16:11 | Reagovat

[1]: Moc děkuju - budu!

3 Leace Drayen | E-mail | 14. února 2017 v 16:19 | Reagovat

Ach, jsem tak ráda, že jsi v pořádku! Někdy od poloviny článku jsem měla husí kůži a musím přiznat, že jsem přeskakovala z věty na větu, abych se konečně dozvěděla, že se ti nic vážnějšího nestalo.

Uch... Co to vlastně přesně bylo, víš to? Podchlazení?

Jsem ráda, že sis ale jinak ten lyžák užila :) Je skvělé mít kamarády, s kterými se člověk tolik nasměje.

4 Smilee | Web | 15. února 2017 v 19:24 | Reagovat

Jsem ráda, že teď už jsi v pořádku. Z úvodu jsem měla úplně husí kůži. Asi bych ti měla říct, abys hodně jedla a starala se o sebe, ale je mi jasné, že to není tak lehké. I já sama mám problémy s jídlem a neustále na něj zapomínám. Když jsem do něčeho zabraná (neustále), tak na nic takového nemyslím. Ale stejně, měla bys na sebe trochu dávat pozor, protože věřím, že tohle musí být hodně nepříjemné.
Jinak je super, že sis i přes to lyžák užila. Já miluji tyhle chvíle strávené s kamarády, kdy se smějeme každé kravině až nás břicha bolí a když si na to o pár měsíců vzpomeneme, znovu z toho umíráme. Takže ať zažiješ víc takových momentů! :)

5 Smile | Web | 16. února 2017 v 23:59 | Reagovat

No páni, já se tak hrozně lekla, co se ti stalo! A že ti zmrzl jazyk mě naprosto šokovalo, to musim přiznat... Jsem tak moc ráda, že jsi v pořádku! Dávej na sebe prosím tě pozor, ať se ti něco nestane! :(
Doufám, že ti pujde to maso jíst dobře, já sama byla x let vegetarián a teď asi měsíc jím maso, neni to nic příjemnýho, takže ti naprosto rozumím... :) Držím palce!
A takový lyžák bych brala taky, závist. :D :)

6 Shetlandy | Web | 17. února 2017 v 16:42 | Reagovat

Oddechla jsem si, když jsem došla na konec článku. Jsem ráda, že jsi v pořádku. A taky, že sis užila lyžák, i přes tu nepříjemnost. :)
Uh... to jsem asi jinak pečený jedinec - já bych vegetarián nikdy být nemohla. Život bez steaků, řízků a tataráku si prostě nedovedu představit.

7 snilekpise | Web | 22. února 2017 v 7:24 | Reagovat

Tybrďo :O hele, asi by si měla přibrat, no.. a pokud máš normálně nízký tlak a teď najednou takhle vysoký (myslím, že je, moc se v tom neorientuju :() tak asi není něco v pořádku.. Je mi tě strašně líto a doufám, že se všechno zlepší :)
Jinak na té první fotce si krásně vysmátá :B jsem za tebe ráda, že sis lyžák takhle užila :3

8 Siginitou | Web | 26. února 2017 v 18:59 | Reagovat

Tak to sem si oddechla když sem to dočetla :)
Prosím dávej na sebe pozor. A doufám že je už o hodně líp :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama