Jen čtyřiadvacet

16. dubna 2017 v 15:39 | Anna |  Listy z deníku mého života
Je to už dlouho, co jsem ťukala do klávesnice něco, co nemělo nic společného s matematikou. Je to už dlouho, co jsem naposledy držela propisovací tužku a čmárala do sešitu něco jiného než děleno, krát a rovná se. A je to už zatraceně dlouho, co jsem sem naposledy psala.
Nicméně můj život je teď jeden velký chaos; hurikán, který nemohu zkrotit, přestože se stále urputně snažím. Ráno se probouzím s myšlenkami na první příklad z cermatu a přemýšlím, zda je to zatracený číslo, co jsem tam napsala, vlastně dobře, nebo ne. Ráno vstávám ještě víc unavená, než jsem šla předchozí večer spát. Na nohy mě nepostaví ani úsměvy plné povzbuzení, kterými mě obdarovává moje chodící podpora: mamka s taťkou. A kávu jsem už ze svého jídelníčku začla postupně vypouštět - a přestože ji i nadále miluju a zkrátka už ke mně neodmyslitelně patří, nechybí mi.

Aneb článek o tom, jak jsem ve středu psala přijímačky, jak proplouvám životem a jak jsem se zamilovala do španělských slov.


Jsem tak moc ráda, že je už jaro. Jaro společně s podzimem patří mezi má nejmilejší roční období v roce. Abych vás ale netahala za nos, přiznám se, že i přestože můj nejoblíbenější měsíc je listopad, tedy podzimní měsíc, mám jaro možná o chlup raději. To, jak venku vše kvete, svět, rostliny i zvířata se probouzí ze zimního spánku... Je na tom doslova cosi magického. Pokud patříte mezi mé stálé čtenáře, určitě si rozpomenete na loňský článek, kde jsem se také na toto téma rozněžnila.

Přestože mi před oknem v pokoji už kvetou růžová kvítka třešně, je to to poslední, co teď vnímám. Můj den se skládá z toho, abych ráno vstala, do hodiny spáchala ranní hygienu, nasnídala se a zasedla ke stolu u sebe v pokoji s rýsovacími pomůckami, propiskou a hodně, hodně tlustým sešitem. Nebo s testovými sešity od cermatu. Sama sebe začínám obdivovat, že mi z toho zatím nehráblo - alespoň myslím.
Ve středu - dvanáctého - mě vzbudila ráno mamka. Každé ráno mi chvilku zabere, než si věci spojím a rozpomenu se na souvislosti z minulého večera. Většinou mě ráno budí táta, takže to bylo první vodítko k uvědomění si, že je něco jinak. Do tří sekund jsem už hlasitě sténala: "No to snad né, né, proboha to né," ale realita neklepe na dveře a neptá se, zda může dovnitř. Prostě se pozve sama. A já jí to nemohu mít za zlé.
To ráno mi psalo několik mých velmi blízkých přátel s tím, že mi drží palce. Nejvíce mi toho dne dodala odvahu má milá sousedinka Anička, která mě pobavila slovy, že se jim můj výsledek nebude vejít ani do záznamových tabulek. Moc ti za to děkuju, Ani, protože nebýt tebe, tak bych nejspíš neudržela ani tu blbou propisku.
První trapas nastal už v hale, ve které jsem se octla ihned po příchodu do školy. Byla tam poměrně malá nástěnka, na které bylo natěsnáno několik papírů se jmény žáků a učeben, ve kterých měly zkoušky složit. Své jméno jsem našla brzo, což o to. Ale jak jsem byla nervózní, věnovala jsem pozornost jen slovnímu spojení "učebna č. 2", nikoli celé větě. Takže samo sebou, že poschodí už Annu nezajímalo.
Došla jsem tedy do druhého poschodí - protože se mi pomíchali informace učebny a patra - a tam jsem s hrůzou zjistila, že na žádné ze tří tříd není mé jméno. Díky všem svatým jsem nezačala hned vyšilovat, ale vyhledala nejbližšího studenta, který mi s úsměvem na rtech pomohl. Děkuju ti, milá děvenko s plavými vlasy, nebýt tebe, tak bych nejspíš skončila na střeše gymnázia.
První jsme psali matiku. Což bylo svým způsobem lepší i horší. Ze začátku mě to vyděsilo, protože přece jen, má silná stránka je čeština, ne počty a rýsování. Ale když jsem víc vystresovaná, líp mi to myslí. Nedává to smysl, ale má mysl je naprogramovaná tak, aby nedávala smysl nikomu krom mě. Z matiky jsem měla ale po dopsání dobrý pocit. Opravdu hodně dobrý. O přestávce mezi zkouškami - která trvala dvě hodiny - jsem si třikrát volala s kamarádkou Terkou, což mi pomohlo se uklidnit a připravit se na další test. Ze začátku jsme probírali především matiku, ale nějak jsme se dostali i k tomu, že v její škole je hromada prachu. Hodně se sní nasměju a na test jsem pak klidnější. Děkuju tedy i tobě, má drahá kamarádko, jež jsi mě pokřtila na Stázinu. Mám tě ráda za ty blbý kecy, co spolu vedeme. A nejen za ty.

Čeština už byla lehká. Dokonce jsem u ní i několikrát zívla (to byl ale spíš důsledek toho, že jsem o matice byla nervózní a když to ze mně pak opadlo, byla jsem unavená). Test z češtiny jsem včera (nebo předevčírem?) procházela s mamkou - testy se totiž dostaly na internet - a přestože jsem pár chyb našla, moc jich nebylo.

Když se zrovna neučím, prokrastinuju. Koukám na seriály. Obdivuji španělštinu a překládám si některé své oblíbené fráze. Poslouchám španělskou i mou běžnou hudbu, píšu do deníku. Na knihu jsem nesáhla už nějaký čas. Naposledy tomu bylo před týdnem. Vzala jsem náhodnou a uzoučkou knížečku z knihovny u sebe v pokoji, abych se v autobuse cestou na doučování nenudila. A protože jsem měla tak trochu absťák, přečetla jsem ji za dvě hodiny. Od té doby se statečně držím a na knihy nesahám. Vím, že už bych je nebyla schopná odložit.


Prvadou je, že jsem už unavená. Stejně, jako celý tenhle článek. Jsem unavená z toho, že se furt učím, jsem unavená z toho, že některé věci furt nechápu. Nepamatuji si, kdy se můj život začal skládat z toho, abych se každé ráno musela uklidnit slovy, že je to jen čtyřiadvacet hodin. Doufám ale, že až budu vědět, kam příští rok nastoupím coby jako student, zklidní se to. A všechno bude takové, jako předtím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness | Web | 16. dubna 2017 v 18:39 | Reagovat

Taky jsem neskutečně ráda, že už je po zimě...tohle mrazivé období jsem obzvlášť tenhle rok přežívala opravdu těžko, ale stejně ze všech ročních období mám nejradši léto, nějakým zvláštním způsobem ve mě vyvolává svobodu. :)

2 AnnaK138 | 17. dubna 2017 v 9:23 | Reagovat

Páni! Přijímačky jsou těžké (to vím z vlastní zkušenosti), proto tě obdivuji! :) Já jsem je dělala na osmileté gymnázium. Ta nervozita je strašná, navíc já jsem cítila zodpovědnost, protože jsem už nechtěla být a základce... Opravdu pěkný článek! Vždycky mě příjemně překvapí, když se sem dostanu a je tu nový článek. Díky ;)

3 Anna | Web | 17. dubna 2017 v 10:56 | Reagovat

[2]: Haha, nevím, zda mě musíš přímo obdivovat, protože já mám zatím pocit, že se mi nic nedaří. Ale moc mě potěšilo, že na mě takhle nahlížíš :).
Jsem ráda, že se ti článek líbil, já z něho neměla dvakrát dobré pocity - o to víc jsem šťastná, že se ti líbil :')!
Stav se zase někdy!

4 Shetlandy | Web | 17. dubna 2017 v 18:45 | Reagovat

Já jsem upřímně ráda, že mé přijímačky se skládaly jen z několika domácích prací a talentové zkoušky. A ačkoliv se můžu honosit titulem 'premiant třídy', který je mi něčím neznámým, jsem strašně líná se učit a ani nějaké přijímačky by mě k tomu asi nedonutily.
Tak snad se dostaneš tam, kam chceš.

5 Anna | Web | 18. dubna 2017 v 10:41 | Reagovat

[4]: Mě se učit celkem i baví. Jasně, mohlo by to být bez matiky, nebo fyziky, ale nesedám si k učení s tím, že jsem už předem znechucená, že se musím učit. Takže věci, které mě zajímají (někdy se stane, že mě zajímá i látka z chemie), mě baví se učit :). Třeba jazyky, příroďák...

Tak já premiantem úplně nejsem, ale snažím se furt zlepšovat - dokonce mi na čtvrtletí vychází jedna minus z matiky :D!

Moc děkuju ♥!

6 Leace Drayen | E-mail | 21. dubna 2017 v 18:31 | Reagovat

Jsem fakt neskutečně moc pyšná, že jsi to zvládla, i když jsem o tom nepochybovala. A taky neskutečně ráda slyším, že tě občas baví i chemie! A že máš 1- z matematiky... Hehe, měla bych se nad sebou zamyslet.

Když jsem měla po přijímačkách, přišla jsem si neskutečně... zvláštně. Přeci jenom... jednu velkou životní zkoušku si můžeš odškrtnou ze seznamu, to je hodně důležitá chvíle, ne? Jsem zvědavá, jak se budu cítit za rok, po maturitách.

Moc se těším, až mi oznámíš tu nádhernou novinu - že tě vzali tam, kam sis to nejvíc přála <3

7 Pája | 21. dubna 2017 v 21:33 | Reagovat

Ahoj, právě jsem narazila na Tvůj blog a moc se mi líbí. S těmi přijímačkami Tě úplně chápu. Je to velký stres. Ale moc Ti držím palce, ať se Ti výsledky dostanou podle představ:).

8 Anna | Web | 21. dubna 2017 v 22:38 | Reagovat

[6]: Nejdříve - jsem nadšená, že je tu další z tvých komentářů! Já je zkrátka miluju! Všechny! To mi vždy úplně zlepší den, když mě blog upozorní, že mi Leace Drayen napsala komentář :). Takže prvně děkuju za to.

Zadruhé ti děkuju za tolik důvěry a za takovou pýchu, kterou ke mně chováš. „Čím jsem si to zasloužila?“ Ptám se sama sebe. To, že ve mně tolik věříš, mi dělá nesmírnou radost a jsem jakýmsi zvláštním nepopsatelným způsobem hrdá, že jsi na mě hrdá. Haha, nejsměšnější věta, kterou jsem kdy napsala.

Věřím, že tvá maturita dopadne tak legendárně dobře, že si o ní budou povídat i lidé z jiných škol. Nebo alespoň na té tvojí. Jsi to nejchytřejší dítě, dívka, mladá žena, kterou znám. Člověk, který jednou dokáže nemožné a nějaká maturita je jen smetíčko, drobný nepořádek, který rychle zameteš pod stůl.

Doufám, že tuhle radostnou zprávu opravdu dostanu. Nic jiného si snad teď ani nemohu přát. A tobě ještě jednou děkuju za to, že ve mně věříš ♥.

9 Anna | Web | 21. dubna 2017 v 22:40 | Reagovat

[7]: Jsem nadšená, že se ti můj blog tak líbí! Když mi přibude nový čtenář, je to pokaždé velmi vzrušující - jako bych najednou byla nějaká superstar, která má podepsat další autogram. Ano, cítím se vděčná a zároveň pyšná na nového "fanouška". Snad to dává smysl :).
Snad se ti tu bude líbit.
Moc, moc děkuju za podporu a též doufám :D!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama