Začínám zase žít

Pátek v 19:34 | Anna |  Listy z deníku mého života
Dnešek začal tak, jako každý jiný den; ráno jsem vstala už předem mrzutá, že se musím dostavit do toho ústavu, kterému vkusně říkáme škola. Vypadala jsem hrozně - jak na pohled, tak vnitřně - a tak jsem si ještě v polospánku napatlala na obličej makeup, který běžně nepoužívám, aby zamaskoval ty červené fleky na mém obličeji. Ačkoli fleky se ztratily, zamaskovat obří kruhy pod očima nedokázal - i samotný korektor s nimi měl problém. Dnešek tedy začal tak, jak se dalo očekávat.

Směju se. Usmívám se od ucha k uchu, když píšu tahle slova a nervózně pokukuju po hodinkách ve spodním rohu plochy počítače, abych přišla za kamarádkou včas. Protože přestože dnešek začal stejně hrozně, jako kterýhokoli jiný den v tomto roce, možná i hůř, mám dnes poprvé za tento rok pocit, že jsem do svých plic pustila znovu vzduch. Cítím, jak mými žilami protéká horká rudá krev - cítím se opět živá.



Ve středu jsem napsala poslední testy na střední a teď už jen čekám na to, jak to dopadne. Konečný výsledek se dozvím příští pátek, možná i později. Samozřejmě, že jsem nervózní, ve stresu a bojím se. Ale už jsem si od toho vyčistila hlavu a šla dál.
Dneska jsem po téměř dvou týdnech viděla Terku. Je smutné, že jsem o ní na blogu ještě moc nemluvila - možná ani jednou. Proto to teď musím napravit. Terka je mou spolužačkou už takových pět let. Zrovna dnes jsme probírali, jak je možné, že jsme byli vždy spíše spolužačkami, než kamarádkami. "Kde jsi byla, když jsem tě potřebovala?" Zeptala se mě, když jsme zrovna probírali, která postava z Přátel je naše nejoblíbenější. A pravdou je, že nevím. Nevím, kde jsme těch pět let byli, protože ačkoli jsme se pět let míjeli ve třídě, na hodinách angličtiny, hudebky a výtvarky, neviděli jsme se. Ne skutečně. Navzájem jsme si byli jakýmsi zrcadlem a nejspíš to nás dělalo neviditelnými sobě navzájem. Protože taková ona je; je mým odrazem, stínem, který v sobě dusí a sdílí tolik emocí. Ale dnes jsme ty emoce vypustili ven - dali jsme jim svobodu. Dali jsme nám svobodu.

Na předposlední hodině, zrovna když učitelka dějepisu vykládala o Stalingradské bitvě, Terka jakoby prohodila, jestli bych nechtěla něco podniknout. Jsme už domluvené na neděli, že půjdeme do kina na Krásku a zvíře, film, který chceme obě tak moc vidět, bez váhání jsem přikývla na souhlas. Venku dnes svítilo krásně sluníčko a přestože mi v zimním kabátě a pruhované šále opravdu horko nebylo, bylo to venku už cítit jarem.
Nejdříve jsme přemýšleli, že zajdeme jen do kavárny, která je cestou ze školy, ale opravdu se mi nechtěly utratit jediné peníze, které jsem dnes měla a tak mi Terka navrhla, ať společně jedeme k ní domů. Přes den mi totiž prozradila, že mají doma nově neuvěřitelně dobrou příchuť kávy a jelikož jsem měla kávu naposledy někdy před měsícem, chtěla jsem ochutnat osobně. Po škole jsme tedy nasedli do autobusu a jeli k ní.
U ní doma jsem byla poprvé. Tak roztomilý, chaotický byteček jsem ještě neviděla! Jaké to úžasné místo pro tvůrčí osobnost! Měla jsem úplně nutkání zaběhnout do nějakého antikvariátu, nebo jiného retro obchodu a koupit staré desky, gramofon a starý psací stroj. To místo bylo naprosto kouzelné.
Káva byla úžasná. Kdysi jsem karamelovou příchuť neměla tak ráda, ale když jsem jí dneska srkala z fialového hrnečku u Terezky v jídelně, měla jsem pocit, že je to jedna z nejlepších káv, které jsem kdy měla. Kam se hrabe Starbucks!

To, co jsem si dneska ale užila tak moc, nebyla káva, nebo nahlídnutí do jejího útočiště. Ne. Bylo to jedno kouzelné místo, které mi ukázala. Ve městě, ve kterém bydlí, je park. Já vím, park je dnes poměrně běžná záležitost, ale tak krásný..! Možná bych i vzrušeně vzdychla, kdyby kolem nebylo tolik lidí.
Stromy byly posety bílými a růžovými kvítky, tráva byla zelenější a pampelišky žlutější. Vše bylo... barevnější. Najednou jsem svět nevnímala jako šedou clonu, scénu a jednání v divadle, které musím zahrát, ale jako něco pomíjivého a krásného.
Prošli jsme tunelem, ve kterém šla slyšet ozvěna a vylezli do strmého kopce nad něj. Ještě o další kus nad tunelem jezdili vlaky. Nad hlavami nám rostlo kvítí a kolem nás poletovaly včely. Chytla jsem se zábradlí a jedním uchem poslouchala Terku, druhým poslouchala ticho kolem nás.

já (nalevo), Terka (napravo)

Zamilovala jsem si jí. Máme toho tolik společného! Obě čteme jak blázni, posloucháme stejné druhy hudby, máme dokonce i stejný vkus v seriálech a filmech. Dnes mi dokonce navrhla, ať na blogu založím nějaký knižní klub a dělám sjezdy a knižní pikniky. Musím říct, že sama už delší dobu plánuji, že bych se s některými svými věrnými čtenáři, kteří by měli zájem, ráda viděla o letních prázdninách - pište. Já budu moc šťastná.
Známe se s Terkou pět let a za celou tu dobu jsme sobě nevěnovali větší pozornost. Dnes jsme si zahráli hru "co kdyby..." a uvažovali nad tím, jaký by to dnes bylo, kdybychom se spolu začali bavit už v té páté třídě, kdy k nám začala chodit. Co kdybychom byli nejlepšími kamarádkami už v té době. Jaké by byli mezi-vztahy ve třídě? Dokázali bychom něco ovlivnit? Nebo ne?
Jedno je jisté - stalo se. A možná to, že jsme objevili podobnost mezi námi a těch mnoho provázků, které nás k sobě spojují, až teď, má svůj účel. Ale já jí už nenechám odejít.

Dneska jsem po dlouhé době opět šťastná. Šťastná za život, který žiju, jak ho žiju a s kým ho žiju. Znovu začínám obnovovat svůj sociální život a usmívám se na lidi na ulici. Někteří mi ho oplácejí, jiní zatím ne. To ale nevadí. Možná jsou někteří z nich teď mrzutí, prochází si těžkým životním obodbím, ale já sama vím své.

Po bouřce a dešti se nakonec vždy vyjasní.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Terez | Pátek v 19:49 | Reagovat

Ani nevíš jak se mi v břiše uhnízdil tak příjemný pocit zatímco jsem četla tento článek dnešní den mi vykouzlil prostě úsměv na tváři, ať už to bylo povídání si o našich vzpomínkách, či probírání našeho Harryho, nebo zda má dítě Louis či Liam. Dnes jsem se cítila dobře, a tak doufám, že tě nenechám odejít, že nebudu bláhová a přivážu tě k sobě řetězem, aby mi tak skvělá kamarádka neutekla.Po dlouhé době jsem se konečně s tebou cítila zase sama sebou, tolikrát jsem se chovala jinak, aby mě mé kamarádky nezavrhli, ale je příjemné být zase ta "obyčejná" Terka. Děkuji ti za dnešní odpoledne a doufám, že takových dní bude víc.(stejně vím že příští, nebo ten další týden budeš chtít zase ten park projít :DD) Tvoje nejlepší kamarádka Terka,co ti přijde košilí utřít prach.❤❤

2 Ortie | Web | Pátek v 20:49 | Reagovat

Moc hezký článek, krásně popsané pocity, prožívám krásné pocity s tebou a přeji ti ať dále pokračují :-)

3 Anna | Web | Pátek v 22:25 | Reagovat

[1]: Jééé. Děkuju za tak krásný komentář ♥.
Ano, ano, naše debaty o fandomech, o 1D, o 5SOS, o seriálech, knihách... ACOMAR a #teamRhysand..! V životě by mě nenapadlo, že mohu potkat člověka, který mě chápe v tolika směrech a v tolika směrech ho zajímá to samé, co mě :). Je to tak hezké!
Dnešek byl fantastický. Konečně jsem se zase cítila volná. Volná od všech těch stresových věcí ve škole i mimo ni. A nebylo to tím, že je venku konečně hezky, ale tebou ♥.

Jojo, za týden tam určitě musíme zas vyrazit *ďábelský smajlík*. Navíc už budeme - snad - vědět i víc o tom, zda jsme se dostali na sš, takže to můžem i pořádně oslavit!
A určitě mi někdy přijď utřít prach ♥

4 Anna | Web | Pátek v 22:26 | Reagovat

[2]: Moc ti děkuju za tak krásný způsob podpory ♥!

5 Shetlandy | Web | Pátek v 22:36 | Reagovat

Měla jsem to strašně podobně - s dvěma spolužačkami jsem se začala pořádně bavit až poslední dva roky na základce, a přitom jsem spolu chodili do třídu už od prvňáků. Trochu mě to mrzelo, ale jsou to holky, se kterýma si rozumím a které mám ráda; vůbec nevadí, že dojíždím na úplně jinou školu, kdežto ony, až na jiné třídy, jsou spolu. Vždy si nějaký ten čas uděláme.

Dovolím si reagovat na tvůj komentář výše. Od kdy ty jsi pro Rhyse? Měla jsem za to, že dáváš přednost Tamlinovi... :D

6 Anna | Web | Pátek v 22:44 | Reagovat

[5]: Ačkoli tohle naše přátelství trvá vlastně teprve chvíli, svým způsobem, věřím, že je to jedno z takových přátelství, za které je potřeba bojovat - doufám proto, že nás nějaká střední nerozdělí a my se spolu budeme vídat i nadále. Přesně jak sama popisuješ s tvými dvěma kamarádkami :).

Já vlastně nevím. Čím delší doba to je od přečtení prvního dílu a čím větší odstup tedy mám, tím víc začínám spřádat teorie a cítím ze strany Tamlina nějakou zradu, nebo lež, nebo NĚCO :D. A tím víc začínám být nakloněná tajemnému a vtipnému a uhrančivému Rhysandovi. Snad to dává smysl :D.

7 pavculky | Web | Sobota v 8:18 | Reagovat

Neviděli jsme se někdy ? někoho mi strašně připomínáš podle fotky  . Jinak úžasnej blog , klobouk dolů

8 Anna | Web | Sobota v 8:38 | Reagovat

[7]: Nepřijde mi, že patřím mezi lidi, kteří mají jeden z těch obličejů, které se pletou s ostatními, takže to je možné :).
Jsem ráda, že se ti tak líbí a doufám, že sem budeš chodit pravidelně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama