Puzzle mých dnů

23. května 2017 v 18:00 | Anna |  Listy z deníku mého života
Psaní blogu a knih není ani tak o talentu, jako spíš o pevných nervech a velké a na všechny strany překypující trpělivosti. Jako někdo, kdo píše už pěknou řádku let - nejen na tomto místě - na mě vskutku můžete dát. Nebylo dne, kdybych si sedla za počítač, rozklikla "napsat nový článek" a bez problému do klávesnice ťukala jednu větu za druhou. Takhle to nefunguje.
Většinou to probíhá tak, že když už se tedy uráčím zvednout od rozečtené knihy (aktuálně čtu po pěti letech opět sérii Drahokamy, ale k tomu se ještě dostanu), že bych tedy mohla také něco napsat, mám v hlavě prázdno. Doslova. Připadám si jako bych byla ztrouchnivělý pařez, okolo kterého poletují mušky a různé druhy motýlků, ale uvnitř něho není nic; ani ti mravenci ne! Takže to probíhá tak, že si otevřu nový článek, zjistím, že mám hlad a jdu si do poschodí pro nějakou sváču. Výborný nápad. Strávím u ledničky totiž někdy i hodinu a pak, když se vrátím do svého pokoje, zjistím, že už si nepamatuju ani to, o čem jsem to chtěla vlastně psát.
Takže zatímco se tady cpu oplatkami (svými oblíbenými, s oříškami a čokoládou), upíjím studené mléko a to všechno zajídám ještě rohlíkem, nepřestávám samu sebe obdivovat; psaní blogu je totiž, jak už je známo, o pevných nervech a silné vůli.

Tak ale teď už k článku.
Ze všeho nejdřív bych vám chtěla moc poděkovat za tu ohromnou návštěvnost, kterou jste mě od pátku obdarovávali! Poté, co jsem se v neděli po dvou dnech podívala na stránky blogu jsem měla třicet nových komentářů (na které snad co nejdříve odpovím!), ale hlavně na mě blog hned poté, co jsem ho otevřela, vybafl, že tu bylo téměř tisíc lidí. Za poslední dva dny. Takže moc, moc děkuju! Mamka si ze mně teď sice dělá srandu, že jsem asi populárnější, když nepíšu, ale pro mě to moc znamená. Děkuju.

V neděli jsem si s celou rodinou udělala výlet do Anežského kláštera v centru Prahy. Asi jsem to ještě nezmiňovala, takže to udělám teď; mamka je studentkou historie na jedné vysoké škole v Republice. Což znamená, že podobných výletů za rok podnikáme víc, než dost. Krom toho, že i já historii (a ve škole dějepis) miluju, takže mě podobné věci zajímají, tak měla mamka doslova za úkol klášter této naší české světice navštívit.
Nejvíce mě v ten den pobavila věta: "Vem si ty tmavé kalhoty, má být zima." Byl stejný hic jako v uplynulých dnech, jen doprovázený lehkým větříkem. Takže Anička se pařila v tmavě modrých kalhotech a černé kožené bundě. Když jsem přišla do kláštera, dala se ze mně ždímat voda. Aspoň, že tam byla klimatizace.

Zase typická neusmívající se fotka mé maličkosti - přesto se mi fotka hrozně líbí!

Výlet to byl fantastický. Dozvěděla jsem se více o tom, jak lidé vnímali Ježíše ve 14. století a jak o dvě stě let později. Ve všech částech výstavy byla také kupa piet panenky Marie a malého Ježíška. Co jsem si ale já osobně užívala nejvíce, byly obrazy. Navíc se nejednalo o olejomalby - které já zas tak moc nemusím - ale o malby temperou na lipové a dubové dřevo. Kdybyste jen viděli ta ohromná díla!
Přestože mám historii ráda, láska k jídlu je větší. V polovině výstavy, když jsem si zrovna prohlížela obraz Ukládání do hrobu se sv. Jiljím, Augustinem a Jeronýmem, jsem dostala chuť na smažený sýr. V housce. Za boha nevím, jak někdo může mít na tohle chuť, ale já s tím otravovala tátu (kterého to velmi pobavilo), mámu a zanedlouho i mladší sestru. K večeru, když jsme se vraceli z expozice, jsme se tedy stavili u Kotvy. A já dostala porci svého vytouženého smaženého sýru (s těstovinovým salátem).

~


Teď mě tak napadlo, že jsem se vlastně ani nevyjádřila ke zkouškám na střední školy. Jelikož jsem kolem nich dělala hrozný rozruch, byla z nich nervózní už v září a blog kvůli nim velmi, velmi zanedbávala, myslím, že si zasloužíte alespoň vědět, jestli jsem teda přijatá, nebo půjdu makat do Mekáče. S radostí vám oznamuji, že mě vzali! Byla jsem 91. a brali 90 (Anička zkrátka musí mít něco speciálního, jak jinak), takže sice na odvolání, ale jsem tam. Jsem neuvěřitelně nadšená a moc se tam těším! 12. června je třídní schůzka (které se k mému překvapení mám zúčastnit i já), kde se budou žáci rozdělovat do tříd a budeme mít navzájem se alespoň po vzhledu poznat mezi sebou. Jako druhý jazyk jsem si vybrala francoužštinu, které se trochu bojím, neb je prý velmi těžká, ale jazyk se mi moc líbí, takže se jej nebudu učit s takovým odporem jako jsem se musela dva roky učit němčinu. Estetickou výchovu mám výtvarku (hudební sluch mi zkrátka nebyl dán do vínku). Moc se těším. Ale to už jsem říkala.
Dalším velkým překvapením pro nás všechny ale je, že nám ve škole pauzu rozhodně nedali. Naopak! Píšeme jeden test za druhým, div se z nás nekouří. Což mi připomíná další nepříjemnost; ve čtvrtek mám obhajobu své absolventské práce. Celá tahle sranda je založena na tom, že na konci osmičky, nebo na začátku devítky, se žák rozhodne, jaké téma by chtěl vypracovávat a u kterého kantora. Jedná se svým způsobem vlastně o bakalářskou práci, jen na konci za tu těžkou práci nedostaneme žádný titul. Celou devítku tedy vypracováváme toto své téma (já jsem nedobrovolně schytala Johna Greena, přestože jsem tak urputně bojovala za to, abych mohla psát o sourozencích Brontëových) a na konci předstoupíme před komisi, kde se tyto své práce snažíme obhájit. Známka z absolventské práce tvoří polovinu známky z předmětu, kam téma spadá.
Ale zpátky k tomu, že mě obhájení mé práce čeká ve čtvrtek. Trochu se bojím své komise, neb mezi nimi je pan ředitel (na kterého zkrátka nemohu pohlížet seriózně, protože mi těch devět let, co školu navštěvuji, připomíná tužku. To mám svou práci obhajovat před tužkou?) a má učitelka chemie, která mě také nemá zrovna dvakrát v oblibě. Alespoň ne potom, co jsem jí v sedmičce do výstřihu hodila kus chleba. Držte mi palce, abych přežila.


Jinak, jak už jsem psala výše, aktuálně si dávám re-reading knižní série Drahokamy od německé spisovatelky Kerstin Gierové. Sérii jsem četla v roce 2012, tedy v době, kdy knížky vyšly u nás, a jelikož jsem byla před týdnem v knihovně a narazila tam na první dva díly (které nemám doma) této série, řekla jsem si, proč ne. Ze začátku se mi to četlo trošku hůř, přece jen jsem měla před pěti lety trochu nižší očekávání, co se knih týče, ale nakonec jsem si na styl psaní přivykla a od pátku přečetla oba díly. Dneska ráno jsem začala poslední díl a už jsem zas za půlkou. Jak je po těch zkouškách, jsem jak utržená ze řetězu. Jen za poslední týden jsem přelouskala osm knih (což je tak trochu můj osobní rekord)! A každým dnem očekávám další dvě krasavice, které mi mají přijít na recenze!
Jestli jsem si ale za poslední dobu něco opravdu užila, bylo to čtení druhého dílu ACOTAR (A Court Of Thorns And Roses), který nese název Dvůr mlhy a hněvu. Fotky jsem pořídit nestihla, neb jsem tuto téměř sedmi set stránkovou krásku půjčila Teryně, ale opravdu jsem natolik odvážná, že jsem po přečtení schopna tvrdit, že se jedná o vůbec nejlepší knihu, kterou jsem kdy četla. Dokonce jsem se do příběhu tak zamilovala, že přemýšlím, že si v osmnácti nechám udělat malé tetování s jeho tématikou (a to jsem prosím odpůrce všech jehel a bolesti). Ano, jsem magor.
Dalčími dvěma knížkami, které tu musím zmínit, jsou určitě Koruna a Všem klukům, které jsem milovala.
Koruna je posledním dílem pětidílné série Selekce (kterou, jak jistě víte, naprosto a nezištně miluju). Zbožňuji příběh Maxona a Americy, ale z této "nové" série už tak nadšená nejsem a ani velké jásání se u mě nekonalo. Abych to upřesnila, čtvrtý a pátý díl je o dvacet let později, než první tři díly. Vypráví o princezně a budoucí královně Eadlyn, dcery krále a královny Illey. Obálky těchto knih jsou úchvatné, stejně jako ty tři předešlé. Dokonce bych řekla, že právě poslední díl je nejkrásnější obálkou ze všech a to jsem fialovou nikdy dvakrát nemusela. Příběh ale viditelně pokulhává, takže obálkou je možná nejhezčím, ale obsahem už tolik ne. Přesto jsem na konci musela uronit slzu. Ale ani ne tak z příběhu, jako spíš proto, že jsem se s příběhem musela loučit - a nikdo nemá rád loučení.

Obr. č. 3 = knížka Všem klukům, kterém jsem milovala
Obr. č. 4 = knížka Koruna + to světlo!! snad nejhezčí fotka s knihou, co mám

Za to s druhou zmiňovanou knížkou jsem docela dost otálela, než jsem se odhodala k její koupi. Musím se přiznat, že prvotně jsem si knížku koupila jen kvůli Humbooku, který bude 7. října. Ale nakonec (a to i přes ten kýčovitý název) jsem knihu smlsla jak malinu! Moc mě bavila! U nás v češtině vyšel ještě druhý díl PS: Stále tě miluju a v USA teď vychází Always and forever, Lara Jean. Takže si nejspíš na Humbooku koupím i ten druhý.

Uf, koukám, že článek je nakonec ještě obsáhlejší, než jsem čekala - a to je furt spoustu věcí, které jsem vám chtěla říct! No, koukám, že vám to budu muset říct příště.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Shetlandy | Web | 23. května 2017 v 19:13 | Reagovat

Výlet to musel být jistě skvělý. :) Teď jen nevím, jestli jsem se Tě ptala na SK nebo jsem to zaslechla na streamu na Insta, každopádně mě těší, že tě přijali. :)

Úplně hledím! Chvíli jsem byla happy z toho, že mám více přečtených knih, ale teď si mě zase předběhla.
To, že chci tetování s tématikou knih od Maas, vím už dávno; každopádně až přečtení ACOMAF mě navedlo na to, které skutečně chci. Bohužel si budu muset na osmnáctiny počkat ještě rok.

2 Anna | Web | 23. května 2017 v 19:43 | Reagovat

[1]: Mockrát děkuju!

Haha, jak říkám, v poslední době mám nos ponořený v knížkách a nějak zapomínám na všechno to ostatní.
Ano, mám to také tak! Až acomaf a potetovaný Rhys mi tak nějak vnukli nápad, jaké to tetování asi budu chtít. Je mi ale jasné, že mě moji rodiče zabijou :D.

3 Shetlandy | Web | 23. května 2017 v 20:35 | Reagovat

[2]: Mámě to nevadí, pod podmínkou, že mě bude tetovat její známý, tatér. Její přítel se tak nějak tvářil, ale nic nenamítal a otec... ten mi do toho nemá co mluvit; ne proto, že se s ním téměř nevídám, ale proto, že sám tetování má. Takže asi tak - jen si počkat ještě ten rok.

4 D | Web | 24. května 2017 v 0:36 | Reagovat

No páni, tisíc lidí. To už je opravdu velká návštěvnost. Docela by mě zajímalo, co je hlavním klíčem úspěchu k přitáhnutí pozornosti tolika lidí. Jestli jde o zvolené téma nebo prezentaci blogu na sociálních sítích apod.

5 Anna | Web | 24. května 2017 v 9:28 | Reagovat

[4]: Abych pravdu řekla, sama nevím. Týden jsem nic nenapsala a za tu dobu přišlo X lidí - takže se nejednalo ani o nový článek. Nejspíše je to ale tématem, v mém případě třeba hraje i design a vzhledová úprava stránky.

6 Dominika | Web | 24. května 2017 v 13:29 | Reagovat

Ta návštěvnost je až k neuvěření. I když, tady na tomto blogu si nikdo na nic nehraje a články jsou prostě jednoduše ze života, výlet, zkoušky, absolventská práce - v devítce, to koukám.

7 Anna | Web | 24. května 2017 v 15:06 | Reagovat

[6]: Jsem toho názoru, že člověk má mnoho tváří. Ovšem to, že někde někomu ukazuje jen "jednu svou tvář", je nesmysl. Já se tady prezentuji se všemi svými nedostatky, chybami, zkrátka taková, jaká skutečně jsem.
Mockrát děkuji za komentář, potěšil mne :).

8 D | Web | 24. května 2017 v 16:44 | Reagovat

[5]: Pravda, lidé koukají a hodnotí dle vzhledu, na to vždycky zapomínám. :D Děkuji za odpověď a přeji hodně úspěchu v blogování i životě.

9 AnnaK138 | 24. května 2017 v 19:43 | Reagovat

Páni! Válet to musel být skvělý! :) Jsem ráda, že jsi prožila něco krásného... Musela jsem se pousmát, když jsem viděla napsané "oříškami". Prosím, nezlob se, ale vážně... který to je druh? Děkuji ti z tipy na knihy. A GRATULUJU ZA PŘIJETÍ!!! :))) Je to skvělé! Já sama jsem také byla přijata na odvolání a také jsem spokojená na škole, kde jsem. A k té absolventské práci: no páni! To máte hodně těžké! Hodně štěstí!

10 Anna | Web | 24. května 2017 v 19:59 | Reagovat

[9]: Jé, ahoj, Aničko ♥!
S lískovými oříšky :D. Mám je hrozně ráda, ale v pečivu mi většinou vadí, neb nesnáším, když mi kousky zůstávají mezi zuby a já u sebe nemám párátko :D.
Děkuju a také moc GRATULUJU! Jsem na tebe moc pyšná :).
Ano, absolventka je fakt sranda. Zítra mě čeká obhajoba, ale zatím nejsem nijak zvlášť nervózní (však ono to ještě přijde:D).
Děkuju za milý komentář!

11 Leace Drayen | E-mail | 25. května 2017 v 23:10 | Reagovat

Doufám moc a moc, že si dnešní obhajobu zvládla. Tvůj článek už jsem si četla už včera, ale byla jsem natolik unavená, že jsem v sobě nenašla tu sílu ti napsat, takže se cítím doopravdy špatně. Tak tedy aspoň teď. Jsem si jistá, že jsi to dokázala a perfektně s přehledem!

Že mám pravdu?

Ohledně toho tetování... Fíha. Já mám obecně tetování ráda, ta, která mají nějaký význam, skrytou myšlenku, považuju za umělecká díla vepsaná do kůže. Takže pokud pro tebe ACOTAR znamená tak moc, jsem moc pyšná a určitě do toho běž! Já bych na to upřímně asi neměla nikdy odvahu, protože tetování je navždycky a věci, které se mi líbí teď, můžu zanedlouho nenávidět. Ale nemá to tak každý, já jsem dost přelétavý člověk, takže tě upřímně podporuji a obdivuji, pokud to cítíš tak, jak píšeš.

A kdo ví, třeba si jednou nechám vytetovat něco spojeného s EXO :D.

TOLIK KNÍŽEK! Tiše závidím. Já tedy plním předsevzetí, co jsem si dala, že budu číst víc jak v minulém roce, ale furt to není tolik, jak jsem si představovala. Takže si tě beru jako modlu a vzor a doufám, že se polepším. Budu se snažit.

Mám otázku. Ne že by příliš souvisela s tímhle článkem, ale snad nevadí. Poslední dobou mě to pronásleduje všude a já bych zoufale chtěla znát i tvůj názor. Mohla bych ti znovu, po těch dlouhých měsících, napsat email, kde bych ti to vysvětlila?

Mám tě moc ráda <3 A jsem moc ráda, že jste vyrazili s rodiči na tak nádherný výlet! My moc s mamkou nejezdíme, když nebudu počítat naše každodenní malé výletní jízdy autem do Lidlu nebo Billy :D

12 Zlomenymec | E-mail | Web | 27. května 2017 v 19:11 | Reagovat

Tak ta obhajoba byla doufám v pohodě :)

Vzpomínám na svoje přijímačky na střední. Učil jsem se na ně jak pitomec, chodil jsem na doučování z češtiny a matiky, byl jsem vystreslej měsíc dopředu... abych se pak v den přijímaček dozvěděl, že mě vzali bez přijímaček. To mi v tom dopise NENAPSALI, ale prý to bylo jasné podle mého průměru - ale copak na to člověk může spoléhat, když mě, sakra, zvali k přijímačkám? :D

No, jelikož jsem se jako jediný pitomec učil, skončil jsem nakonec z té naší bezpřijímačkové skupiny asi první :D

A domů jsem se pak vznášel, pamatuju si na ten den doteď :) Ách, to byly časy, já byl mladej, perspektivní... skoro ti závidím :D

13 Klára ♥ | E-mail | Web | 29. května 2017 v 13:39 | Reagovat

Strašně dobře se mi ten článek četl! Zajímavé a skvěle napsané..tady má někdo obrovský talent! :)

Obdivuju tě za přístup k dějepisu, já se vždycky snažila něco naučit, protože by mě spousta z věcí zajímala, ale vždycky mi to z hlavy znova vypadlo a dějepis pro mě skončil.. raději zeměpis :)

Ale smažený sýr v housce? Tak to máme společné! Udělalo mi to neuvěřitelnou chuť na něj!

A ještě jedna informace k tvému článku, i když bych se vypisovala dál a dál.. ta knížka o milování, dlouho uvažuju o její koupi, tak když řikáš že je super, tak si ji musím pořídit :)

Děkuji ti za příjemné psaní a gratuluji k výboré návštěvnosti, jen tak dál :))

14 tuna | 27. června 2018 v 13:18 | Reagovat

jo puzzle, to je klasika..miluju skládání puzzle a taky naše děti se už do toho zamilovaly..co říkáte na puzzle z vlastních fotek?

http://www.printmall.cz/puzzle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama