Základní podoba lásky

2. května 2017 v 21:17 | Anna |  Listy z deníku mého života
Nápad na tento článek ve mně svitl už koncem minulého týdne. Vím, že na blogu jsem brána spíše jako věčný negativista; pesimista, na kterého přes tmavé mraky nedopadá téměř žádný paprsek slunečního světla. Slýchám to jak od té hrstky čtenářů ve svém okolí, tak i sama od sebe.
Už dlouho jsem chtěla napsat článek, ve kterém se budu moct rozepsat o problémech, které tíží nejen mou duši, ale i jiné mladé lidi po celém světě - a nejen ty mladé. Motivovat vás jakýmsi způsobem k tomu, abyste se přes tyto problémy dostali a soustředili se na ty hezké a důležité věci ve vašem životě. Chci motivovat ale nejen vás; chci motivovat i sama sebe.



Sebeláska je dnes tak abstraktní pojem. Když jsem se na tento článek chystala, zeptala jsem se pár lidí ve svém okolí, jak by mi sebelásku sami definovali. Někteří vůbec nevěděli a byli v údivu, když jsem jim takový dotaz položila. Jiní mi řekli, že je to láska k sobě sama. Ano, to je správně, ale není to tak úplná definice. Sebeláska je na samém počátku především snášenlivost sebe sama. Zahrnuje to například to, že se nebojíte ráno podívat do zrcadla - není to ještě úplně o tom, že se na sebe do toho zrcadla usmíváte a zahrnujete svůj odraz polibky. Nebojíte se na sebe však už podívat a ne-nenávidíte se.

Já sama jsem byla snad jen jedinkrát tak daleko, že jsem se opravdu nenáviděla. Trvalo to asi šest měsíců - jeden půlrok - a v té době jsem na tom zdravotně nebyla zrovna nejlíp. Neměla jsem ráda svou postavu. Furt jsem hledala nějaké nedokonalosti. Tu se mi nelíbily mé nohy, tuhle jsem zase měla příliš vyboulené břicho. Pro vaší představu vám prozradím, že jsem na začátku vážila 57 kilogramů. Za šest měsíců jsem měla o osm kilo méně a řešila se u mě anorexie. S mou výškou - zhruba 170 centimetrů - to byla opravdu nepřiměřená váha. Za pomoci svých kamarádek, přestávek mezi vyučováními, rodičů a silou vůle, jsem jakž takž přibrala. Nicméně to nestačilo.
Před nějakou dobou jste se na blogu mohli setkat s článkem, ve kterém se vám svěřuji, že jsem zkolabovala a byla převezena do nemocnice, kde jsem strávila jednu noc (pokud si chcete článek přečíst, klikněte na tento odkaz). Za důvod bylo nakonec prohlášeno vyčerpání a podváha. Doktorka mi potom doporučila řádně jíst, nebo budu muset navštívit odborníka, který by si se mnou už poradil.
Mám problém s masem. Nemám ho ráda a hnusí se mi jeho příprava. Vepřové nepozřu vůbec, hovězí stěží. Nejsem žádný fanatický vegetarián kvůli zvířátům - mám je ráda, ale nejsem do nich tak zamilovaná, abych se rozbrečela pokaždé, co je vidím na talíři (tím ale neodsuzuji lidi, kteří to tak mají). Nicméně kvůli své podváze (opět pro představu: v únoru jsem vážila 50 kilogramů) jsem to musela překousnout a začít maso zase jíst. Ze začátku mi mamka dělala bezmasá jídla, ale jelikož zbytek rodiny maso jí, nakonec se ukázalo, že ho po malých krocích začnu jíst i já. Kuřecí mám ráda a už s ním problém nemám vůbec a vepřovou panenku si také dám.

Trochu jsem přibrala. Ironií bylo, že to byl spouštěč k tomu, abych nenávist ke své figuře překousla a začala se opět snášet. Ale to nebylo důvodem, proč se teď poprvé zpovídám vám, svým čtenářům. Důvod, proč do klávesnice teď ťukám tato slova, je, že jsem opět kousek od toho, aby se tohle snášení proměnilo znovu do té fáze, kde jsem už jednou byla.
Jsem dívka - krom těchto problémů, které jsem tu teď vyjmenovala, i poměrně zdravá. Nicméně každý měsíc, kdy každá zdravá dívka dostává měsíčky, jsem trpěla neuvěřitelnými bolestmi. Takovými, že jsem mnohdy nebyla schopná vstát ráno do školy. Po návštěvě lékařky mi byla předepsána antikoncepce - předesílám, že je mi teprve patnáct let a přítele nemám. Každopádně mi lék měl pomoci k tomu, abych bolest utlumila, nebo se jí, v tom lepším případě, zbavila úplně. Účel to splňuje dobře. Ale jak je už známo, antikoncepce má vedlejší účinky.

Já vím, že pár odstavců výše jsem psala o tom, že jsem měla podezření na to, že jsem anorektik, ale teď se mi děje přesný opak (tedy ne, že bych teď měla sklony k obezitě, to zas ne). Léky s mým tělem udělaly neuvěřitelné divy; přibrala jsem nejdříve z nich. Pak mi způsobily až fanatickou chuť k jídlu (někdy jsem celé dny myslela jen na to, až přijdu domů a vyprázdním ledničku), z čehož jsem přibrala také. Když jsem byla před dvěma týdny na patnáctileté prohlídce (s půlročním zpožděním, mimochodem) a sestři mě vážila, navážila mi o osm kilo více, než jsem měla v únoru. Vyděsilo mě to tak moc, že jsem jí požádala, abych se mohla zvážit ještě jednou. Váha však nelhala.


Není to ale ani tak tím, že by to na mě bylo vidět - když jsem to prozradila některým kamarádům, vytřeštili na mě oči. To, co mě udělalo "tlustší", jsou prsa. Opravdu, nekecám. Nejsou mi podprsenky. Až na jednu. Která má podle cedulky 75C. Já, která měla od... vždy áčka! Je to trochu směšné a kdybych do článků psala smajlíky, napíšu toho s x a dé. Hodně déček, aby bylo zřetelné, jak mi to přijde vtipné.
Když jsem se na sebe každý večer dívala do zrcadla, byla jsem smutná, že už nemám tu štíhlounkou tvářičku a sedmi centimetrovou mezeru mezi stehny. Vím, že nejsem perfektní. Občas se mi na obličeji udělá obří pupínek a když sedím a pak se zvednu, mám na břiše červené otlačeniny. Ale víte co? Uvědomila jsem si, že krása se neměří podle toho, jak je kdo hubený, nebo vůbec jak kdo vypadá. Neříkám, že není důležité, abyste se cítili vzhledově dobře. Líbí se vám barevné vlasy? Nabarvěte si je! Líbí se vám umělé a dlouhé nehty? Zajděte si do salónu! Líbí se vám štíhlá těla? Hubněte (zdravě)! Líbí se vám namakaná těla? Posilujte! Vše je jen o vás a o tom, v čem se cítíte dobře. A teď už to vím i já. Vždyť je na světě tolik holek, které by pro hrudník jako mám nyní já, zabíjely! Důležité je jen jedno; najděte na sobě jednu vlastnost, kterou na sobě máte rádi. Alespoň jednu jedinou; a celé své smýšlení přesměrujte na ni. Líbí se vám, že máte dlouhodobou paměť, nebo že dokážete lidem naslouchat? Važte si toho a buďte na to pyšní! Myslíte si, že umíte nádherně kreslit, nebo být dobrou kamarádkou? Dělejte vše proto, abyste to potvrdili! Nezáleží na tom, co si myslí okolí, ani co všechno se vám na vás nelíbí; je to jen ve vaší hlavě. Lidem se nelíbí, když pochybujete a jste nejistí. A věřte, že se to za chvíli nebude líbit ani vám samotným.

"Sebeláska, to je objetí těla s duší v jedné osobě."

- Gerhart Hauptmann (držitel Nobelovy ceny za literaturu)


Buďte šťastní za to, jací jste. Mějte se rádi.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 AnnaK138 | 3. května 2017 v 16:40 | Reagovat

Ahoj, tvůj článek mě hodně oslovil, protože i mě se na mé postavě hodně věcí nelíbí a sem tam mám období, kdy chci své tělo nějak potrestat za to, jaké je, jak se mi nelíbí... :( Ale Ty mi dokážeš vždycky zvednout náladu. Moc Ti děkuji, že jsi ho napsala! A doufám, že budeš už napořád psát tak krásné články! ;)

2 Anna | Web | 3. května 2017 v 19:29 | Reagovat

[1]: Ahoj Aničko!
Ty máš ráda mé články, já zase tvé komentáře :). Vždy mě tak moc potěší, že se u nich musím uchechtávat, nebo uculovat. Děkuju ti.

Nejsem žádná poradna, nestuduji psychologii a když v časáku vidím články o hubnutí a sebelásce, prchám, nebo rychle listuji na články o nových trendech. Přesto všechno si myslím, že je potřeba o sebelásce a jakési sebeúctě mluvit a probírat to.
To, že jsi se sebou někdy nespokojená, je normální. Navíc, z tvých komentářů usuzuji, že je ti věkově podobně, jako mně - jsi tedy v pubertě a hledáš na sobě především ty nedostatky, než to pozitivní. Ale nedělej to! Já jsem se vždy hrozně shazovala; ať už mezi kamarády, tak sama před sebou. Krom toho, že se na tebe lidé tak začnou sami dívat: jako na někoho, kdo si neváží sám sebe, tak ty sama se budeš cítit ještě více mizerně. A to nemáš zapotřebí :).

Jak jsem už psala v článku, najdi na sobě jednu krásnou vlastnost, věc, kterou máš na sobě ráda; je jedno, jestli to jsou ruce, oči, empatie, nebo snad bezchybná pleť. Je to opravdu fuk. Této vlastnosti se nicméně "uchytni" a přenes všechno své myšlení na ní, nech ji, aby se stala tvým prostředníkem mezi pozitivním vnímáním světa. Uvidíš, jak moc se ti uleví :).

3 Leace Drayen | E-mail | 3. května 2017 v 23:37 | Reagovat

Sebeláska je téma, které mě společně s třeba se sebemotivací nebo právem vyjádřit sám sebe, svoji podstatu (např. sexualitu), neskutečně zajímá. Je to námět pro dlouhé, sáhodlouhé hovory. A já jsem moc, moc ráda, že jsi napsala tenhle článek, takovou otevřenou nezkrášlenou zpověď, protože mě to k tobě přivádí ještě blíž než kdy jindy, skoro jako kdybychom seděly naproti sobě v kavárně, v rukách šálky kávy a mrkvový dort před sebou a bavily se z očí do očí, společně spolu plakaly a smály se.

Dřív, možná že ještě během první poloviny prváku, jsem byla naprosto nešťastná sama ze sebe. Nesnášela jsem se. Byla jsem znevhucená, jak vypadám. Jak neskutečně moc jsem hubená (realitou je, že já nikdy v životě neměla víc jak 47 kilo, opravdu nikdy... A měřím 166 cm, jestli u babičky čárky na zdi mluví pravdu), jak moc vypadám jako holčička oproti holčinám od nás ze třídy, které oplývají ženskými křivkami, jak se mi dělají pupínky na bradě, jak strašně suché, ošklivě kudrnaté a nezdravě vypadající vlasy mám, jak nepěkná mám znamínka na tvářích. A to nebylo všechno. S příchodem na novou školu začala jediná věc, na kterou jsem kdy byla pyšná, jediná věc, kde se mi skutečně někdy dařilo, prudce klesat. Prospěch. Dávala jsem si to za vinu. Že jsem hloupá. Že nedělám dostatek. Že jsem líná, pohodlná. Začala jsem prvně chodit spát pozdě v noci, abych se mohla učit déle. Potom jsem k tomu přidala vstávání hodně brzy ráno, klidně i po třetí. A problém byl na světě. Některé týdny jsem spala jenom deset hodin přes školní týden. A upadala do toho hloub a hloub, protože pleť se mi pochopitelně zhoršila, učila jsem se neefektivně, známky se nezlepšovaly. A víc už jsem si toho spánku vzít nemohla, protože mi to jednoduše tělo nedovolilo. Stála jsem na hraně propasti.

Možná, že tu změnu mého postoje o 180 stupňů odstartovala moje maminka, když mi řekla svůj nekompromisní názor na celou mojí situaci. Anebo možná že to skutečně bylo tak, jak si pamatuju já. Možná že to skutečně byla ta hloupá věta z rozhovoru s EXO, kterou si opakuji pokaždé, když se cítím špatně. "Nikdy bych nechodil s hloupou a ošklivou holkou, protože vím, že žádná taková neexistuje." Klišé. Odpověď jako vystřihnutá z Bravíčka. Ale něco ve mně zlomila.

Protože on opravdu neexistuje ošklivý a hloupý člověk. Žádná holka ani žádný kluk, žádná žena ani muž. Nikdo. Každý z nás je ten nejlepší výtvor přírody, lásky svých rodičů. Ničí cenu (inteligenci, krásu) neposuzují známky ve škole, bezchybná pleť nebo cokoliv jiného. Ne. Každý z nás je to nejdražší, nejvzácnější a nejdokonalejší, čeho jsme se kdy v životě dotkli a dotkneme (krom vlastních dětí, ale ty jsou z půlky taky ty, no ne?).

Když se na to teď dívám zpětně, neměla jsem horší celkový průměr než 1,45 na vysvědčení. Podle fotek jsem ani neměla tolik pupínků, vlasy se mi leskly a v porovnání se spolužačkami jsem sice byla štíhlejší a vlastnila nenápadnější křivky, ale co. I tak jsem byla krásná a inteligentní. Ne bez chybiček, ale kdo to o sobě může tvrdit?

Ty jsi naprosto stejná. Krásná, chytrá holčina, která třebaže se na fotkách nesměje, donutí člověka usmát se nazpátek. Nemáš strach a mluvíš o důležitých tématech. Děláš přesně to, co já vždycky chtěla - nejprve to vyjádřit příběhem, teď možná i podobnou formou jako ty. Přes blog. A třeba udělám jednou ten krok a přidám další střípek do mozaiky sama sebe, další dokonale nedokonalý kousek skla, který bude jasně a do všech směrů volat, že se mám ráda. A že činím ostatní lidi mít se rádi.

Protože jsem si jistá, že ty jsi někomu pomohla. Teď, teď a teď.

4 Katka | E-mail | Web | 7. května 2017 v 18:35 | Reagovat

Osobné si myslím, že človek musí najprv ľúbiť seba aby mohol alebo skôr dokázal rozdávať lásku. Napríklad, ak je človek stále negatívny tak vtáci mu vadia ale ak je šťastný a spokojný tak mu robia radosť. To isté aj u seba ak máme radi seba tak inak reagujeme na ostatných ľudí ako keď sa na seba iba hnevame a nemáme radi život. Čo sa týka lásky myslím si že je každá podoba podstatná tak priatelia, rodina, okolie a samozrejme partner a deti :) no každá časť je dôležitá

5 Anna | Web | 8. května 2017 v 22:00 | Reagovat

[3]: Cítím se už téměř frustrovaně. Opravdu, frustruješ mě. Pokaždé a za všechno ti děkuji. Jsi tou nejvíce neuvěřitelnou osobou v mém životě; nevěřím v tvou existenci a stále dokola přec děkuji Bohu, karmě, či jiné vyšší a nadpozemské síle za to, že mi tě snesla do mého života.
Může ti připadat, že můj vděk je už trapný; vždyť ti děkuji pokaždé, kdy mi uděláš radost svým komentářem. Ale já jsem ti opravdu vděčná; tak, jak jen člověk dokáže někomu vděčný být. Nebýt tebe, nedokázala bych tolik věcí! Jsi mou každodenní inspirací, múzou, která vždy přijde v nejvhodnější okamžik.
Děkuju, Alenko.

Ano, dokážu si to živě představit. Debatovali bychom spolu v kavárně, servírka by ti zrovna přinesla dort. Bedlivě bych pozorovala, jak si vidličkou krájíš první kousek, maličký, protože se bojíš, že dort nebude takový, jaký jsem ti slibovala. Ale přesto se odhodláš a kousek si vložíš do úst - nakonec v sobě máš celý dort mnohem dřív než já.

Sebeláska, sexualita a politika jsou témata, která mě neustále baví s někým řešit. Patří k nim i umění. Politice zas tolik nerozumím, ale baví mě vést konspirační teorie typu "jaký bude svět za 10 let".
Sebeláska se od těchto témat liší; všechna tato témata se od sebe navzájem liší, proto jsou tak... důležitá, aby se o nich mluvilo. Mám pocit, že ačkoli v dnešní době není problém, aby se o nich na internetu mluvilo, mnoho lidí už předem tato témata... přeskakuje a raději si přečtou rady o tom, jak upéct tradiční českou bábovku. Mělo by se o tom mluvit - ale též by měli lidé být ochotni to poslouchat.

I obyčejná věta, byť, jak tvrdíš, "klišé věta jak z Bravíčka" dokáže ledacos změnit. Já, přestože mám plnou knihu stovky duchaplnějších a zajímavějších citátů, se řídím větou: "Prožij každý den tak, abys na jeho konci ničeho nelitoval." A vychází mi to. Většinu mého času. Nezaobírám se už tím, kolik toho za den sním, ani kolik hodin se šprtám. Prostě se snažím si užívat. A neřešit hlouposti.

O tom nepochybuj! Navíc, v dnešní době je víc "in" být nedokonalá. U modelek je dnes už běžné spatřit mezeru mezi předními zuby, pihy po celém obličeji nebo odstálé uši. A mně osobně to i na první dobrou zaujme mnohem více, než když je dívka perfektní a "bez chybičky".

Buď svá, Leace. Buď svá, dělej věci tak, jak sama chceš a neohlížej se. Nasedni do fiktivního auta fiktivního Aidena a ničeho nikdy nelituj. Záleží jen na tom, čemu věříš.

Mám tě tak moc ráda. Cítím, že tě znám už věčnost, přestože je to teprve rok. Ale jsme si tak moc podobné: spřízněné duše. A proto vím, žes do toho auta už nastoupila velmi, velmi dávno :).

6 Anna | Web | 8. května 2017 v 22:06 | Reagovat

[4]: Já si myslím, že všechny druhy lásky jsou svým způsobem propojené, přesto má každá svou vlastní "dráhu" a navzájem do těch ostatních nezasahují. Někdo se velmi pohádá s rodiči a ten vztah už nikdy neobnoví, přesto může být velmi šťastný se svým přítelem/přítelkyní.
Sebeláska se od ostatních druhů liší. Je to něco tak... neuchopitelného a nepopsatelného. Člověk se musí respektovat alespoň niterně, aby byl schopen vůbec žít, milovat. Ale přesto se nemusí mít rád, aby byl schopen lásku dát a dostávat. Možná až to, že si někoho najde, mu pomůže v tom, aby na sebe pohlížel jinak. Kdoví, sama jsem pořádný vztah ještě neměla, nemohu proto posoudit :).

7 Zlomenymec | E-mail | Web | 14. května 2017 v 19:03 | Reagovat

Hmm, to je hrozně zajímavý téma :)

Já sebelásku vždycky vnímal spíš po psychické stránce než po fyzické, protože s tou jsem nikdy neměl moc problémy. Teda ne že bych byl nějaký sex-symbol, to fakt ne :D

Já mám sebelásku spojenou hlavně se sebevědomím a s mými ne/úspěchy... prostě s tím, co dělám, co jsem udělal, co jsem neudělal, co jsem mohl udělat líp, co mi nedopadlo a tak. A pravda, že dřív jsem s tím měl fakt problémy.

Teď už je to teda lepší, ale taky žádná hitparáda :D

A ad závěr článku: No, to bys měla být spíš ráda, ne? Teda je otázka, co se stane, až tu HD brát přestaneš, ale tak dneska se to předepisuje jak lentilky, takže ti to snad vydrží :D

Kéž by třeba muži měli taky nějaké pilulky, které by jim zvětšily... ehm... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama