Lidé přežívají, hudba žije | Hukot času

25. června 2017 v 21:40 | Anna |  Recenze pro mudly
Ti z vás, kterí sem chodí a čtou mé recenze pravidelně, tak jistě ví, že jsem vášnivý čtenář historických románů. A nejen čtenář; dějepis mě baví i jako školní předmět. Jistě, jsou období, která mi jsou milejší a ta, u kterých zívám nudou. Navíc je mi toto téma velmi blízké i kvůli mé rodině - má mamka studuje na filozofické fakultě historii již druhým rokem.
Bohužel jsou v mém okolí stále lidé, kteří dějepis spíše se zoufalstvím proklínají, než aby se o něm učili a četli s takovým zápalem jako já. A právě pro ty z vás je tu kniha Hukot času od známého spisovatele Juliana Barnese.



Hukot času je svým vlastním osobitým způsobem autobiografickým románem pojednávajícím o ruském skladateli Dmitriji Šostakoviči Dmitrijeviči. V knize se dostáváme do ruských měst (Moskvy, Leningradu, atd...) i do Spojených států. Získáváme přehled o tom, co si mysleli ruští občané - především sám skladatel - o stalinském sovětském režimu.
Kniha je rozdělena do tří částí/kapitol.
První část je o mladém Dmitriji, o jeho minulosti a dětství, o jeho první velké lásce i o tom, jak byl pronásledován Stalinem a Sověty za svou operu Lady Macbeth z mcenského újezdu, kterou později zakázali v Rusku hrát.
Druhá část je o Dmitriji ve středních letech. Ruskem je vyslán do USA za jistým účelem (nebudu prozrazovat). Skladatel si zde začíná uvědomovat, že lidem nesejde ani tak na jeho hudbě - přestože je i ve světě velmi oblíbená - jako spíš, že se zajímají o něho, jakožto o člověka. To se Dmitriji však nelíbí. Setkáváme se zde s nesouhlasem a vnitřním bojem hlavního hrdiny.
Třetí část se může zdát nejúsměvnější, neb nám umírá Stalin a s ním i tvrdý režim. Lidé mohou veřejně nesouhlasit se státem, mohou cestovat. Dmitriji je dána příležitost, aby vstoupil do Strany - do Strany, která kdysi zabíjela a zakázala jeho hudbu. Jak se náš, již velmi starý, skladatel rozhodne?


"Duši je možné zničit třemi způsoby: tím, co vám udělají jiní, tím, co vás jiní přinutí udělat sobě, a tím, co sami sobě uděláte vlastní svobodnou volbou."


Nebudu vám lhát, kniha je to těžká. Je docela krkolomně napsaná a je v ní tolik vzpomínek/flashbacků, že tomu, kdo se v tom nezamotá, se hluboce klaním. Často jsem si i motala postavy a ke konci knihy jsem se dozvídala věci, které byly už od začátku jasné. Přesto když začnete číst, je pro vás velmi těžké se odtrhnout. Kniha je totiž svým způsobem jakousi úvahou. Hrdina prochází velkými životními změnami, miluje svůj život a přesto často přemýšlí o sebevraždě. Jeho hudba je v rodném Rusku po většinu jeho života zakázaná, kdežto za oceánem je velkým hitem. Dmitriji je diktováno, co má říkat na veřejnosti, je mu diktováno, že má svou vlastní hudbu urážet a kritizovat. A on to přijímá - musí, nebo by skončil s kulkou v týle.
Neuvěřitelně se mi ale líbí, že zde Barnes poukazuje na naší lidskou pomíjivost. Na to, že zde nejsme na věky věků. Je to děsivé - ale je to naše realita, kterou musíme akceptovat a přijmout.

Obálka knihy je přesně můj šálek kávy. Celkově se mi líbí minimalismus, který nám nakladateství Odeon u svých knih dopřává. Takže za mě rozhodně ano, ano, ANO.

"V dějinách lidstva však, jak víme,

tvrdohlavost bláznů vítězí."


Přestože jsem vám Dmitrije představila spíše v tom dobrém světle, chcete-li, musím říct, že ke konci knížky se mi zdálo, že je trochu... řekněme, že senilní. Na věci se díval z nesprávného úhlu, mnohdy mi přišel k politování a smíchu. Poukazuji hlavně na situaci, kde veřejně přiznává, že věděl, že je mu jeho žena nevěrná s tím a tím mužem, ale nevadilo mu, nežárlil. Nevadilo mu, že ten muž si krade jeho ženu a chodí s ní do drahých podniků nebo s ní podniká všemožné výlety. Kdepak. Dimitrij žárlil jen jedinkrát a to kvůli vozu, který milenec jeho ženy vlastnil. Dimitrij měl totiž zakázáno od státu, aby si koupil zahraniční vůz (přece není žádné auto lepší, než to ruské!). A tato jeho žárlivost mi přišla minimálně směšná.

Přestože jsem tedy knihu četla téměř týden (a to má sotva dvě stě stránek), velmi se mi líbila a mnohé mi toho dala. Po jejím dočtením jsem si musela pustit vážnou hudbu, jak mě rozechvěla. Protože jestli mě hlavní hrdina Dimitrij Šostakovič Dimitrijevič něco naučil, tak to, že hudba nepřežívá po další generace. Ne. Ona žije po další generace. A to je rozdíl.

Knihu hodnotím kladně a pokud máte chuť na nějaký pořádný literární zážitek, rozhodně neváhejte a Hukot času si zapište na svůj wishlist.

Za recenzní výtisk velmi děkuji nakladatelství Odeon.

7,5*/10*

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka | E-mail | Web | 26. června 2017 v 7:23 | Reagovat

Odeon si drží laťku vysoko odjakživa..:)

2 Eliss | Web | 26. června 2017 v 7:32 | Reagovat

Mám ráda knížky, které ukazují život za totality. Zkusím se na ni zeptat v knihovně, ale myslím že tam bohužel nebude :-(

3 Simona | Web | 26. června 2017 v 8:19 | Reagovat

To vypadá na opravdovou kvalitu!!!!!

4 Niana | E-mail | Web | 26. června 2017 v 12:34 | Reagovat

Krásná recenze, určitě si ji půjčím, zaujala mě. Jo, a taky se sem stoprocentně vrátím ;) :))
Zatím ^^
Niana

5 Anna | Web | 26. června 2017 v 22:14 | Reagovat

[1]: Já nemám Odeon ještě příliš profláklý, ale zatím všechny knihy, který jsem od nich četla, patří mezi mé oblíbené :).

6 Anna | Web | 26. června 2017 v 22:17 | Reagovat

[2]: Toto je má vůbec první knížka z prostředí totality a líbila se mi :). V budoucnu bych ale ráda přečetla i další knížky z tohoto období.

7 Anna | Web | 26. června 2017 v 22:18 | Reagovat

[3]: Nevypadá, ona to kvalita je!!!

8 Anna | Web | 26. června 2017 v 22:20 | Reagovat

[4]: To jsem mile potěšena, že se ti recenze tak líbila :). Vždy to mile zahřeje u srdíčka.

9 Shetlandy | Web | 27. června 2017 v 19:32 | Reagovat

Tyto knihy moc nevyhledávám, ačkoliv mě dějepis baví. Až někdy zatoužím pro změně žánru, budu se inspirovat tvými recenzemi. :D

10 Anna | Web | 27. června 2017 v 21:42 | Reagovat

[9]: To musíš! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama